EPICA - Aspiral

60%

EPICA je jednou z kapel, které mě naučily mít rád growl. Nesnášel jsem ho. Jakmile ten chropot začal, tak mohla být skladba jakkoliv dobrá, ale já to nedával. Proč to kazí tímhle chrochtáním? Dál než k thrashi jsem dříve nikdy nešel. Právě EPICA mi ale v tomhle ohledu otevřela oči i uši. Growlování kytaristy Marka Jansena se tu někdy tak krásně proplétá s rockově operatickým zpěvem Simone Simons, že mi nezbylo, než to postupně začít tolerovat a nakonec i mít rád. Dnes mám nejradši právě interprety, kteří využívají všech barev hlasu – čistý zpěv, growl, scream, ryk, kvičení a cokoliv dalšího, co je po ruce. Je to jen otázka zvyku. Také neznám nikoho, komu by napoprvé chutnaly olivy nebo kdo by se neušklíbl při prvním doušku červeného vína. A za tenhle posun vděčím EPICE. Negrowlerům bych poradil zkusit třeba píseň „Abyss of Time“ z minulé desky, kdy Mark každou strofu hluboko začíná, aby ji Simone o několik oktáv výš dokončila. Jako kdyby se mužný bohatýr ozýval z temnot dna studny a jeho láska mu odpovídala zeshora z jasu slunečného dne.

Tenhle „Beauty and the Beast“ styl dovedla EPICA k dokonalosti a troufám si říct, že u žádné jiné skupiny to v tomhle ohledu nefunguje tak dobře. Growl dodává skladbě sílu a hutnost, jasný hlas melodičnost a zpěvnost. Podobným způsobem je stylově zakotvena celá kapela, která kombinuje tvrdé deathmetalové riffy, ostré kytary a sypačky s jemnými pasážemi doprovázenými andělským zpěvem. Jelikož je chropot přeci jen tónově dost uniformní vokální výrazivo a Simone je skvělá zpěvačka, tak v ruce drží většinu trumfů přeci jen ona. Nizozemská rusovláska vládne jedním z nejširších hlasových rozsahů v metalovém žánru a je skloňována jedním dechem s Floor Jansen, Sharon den Adel nebo Tarjou Turunen. Jde navíc o moc hezkou a charismatickou ženu a těžko si představit EPICU bez ní. Síla EPICY je ale právě v kombinaci tohoto bestiálního a panenského přístupu, ze které byli vždy schopni uvařit dostatečně ostrou, ale zároveň chutnou a bohatou krmi.

Ne tak teď. Na letošní novince „Aspiral“ je podle mého názoru Simone až příliš, což platí i pro marketingové materiály. Simone na nás kouká odevšud, všechny klipy stojí na ní, a zatímco zpěvačku zkoumá voyeurská kamerou ze všech stran a úhlů, kapela se ve videích prakticky neobjevuje, a pokud přeci jen ano, tak v úloze nutných statistů v pozadí. „Aspiral“ je více než předchozí nahrávky kapely založena hlavně na čistém hlasu a to spíše v jednoduchých rockově-popovějších melodiích. Jistě… Simone opět dokazuje, že je fenomenální zpěvačka a její výkon je opět špičkový. Občas jsem měl ale pocit, že poslouchám druhou část její loňské desky „Aeterna“. Markův growl se v některých skladbách („Cross the Divide“, „Aspiral“) vůbec nevyskytuje a jinde je v pár taktech jen tak na ozdobu („Obsidian Heart“, „Apparition“, „Fight to Survive“).

Deska bude obecně vyhovovat spíše těm, kteří mají rádi přímočařejší a méně zamotané a složité věci. Méně growlu je jen jedním z těch zjednodušujících prvků. Obecně je tu i míň toho opravdu tvrdého metalu. Tón kytar je krotký a kulatý a riffy až na výjimku nevystupují dopředu. Kontrastů deathmetalově ostrých kytar a andělského zpěvu je tu pomálu. Takový střední proud progresivního symfonického melo-deathu. Nemáme tu tentokrát také žádnou opravdovou „epiku“ a skladba „Darkness Dies in Light (A New Age Dawns, Part VII)“ má sice dlouhý a komplikovaný název, ale s osmi minutami je to vůbec nejkratší nejdelší skladba z jakékoliv desky Nizozemců. Žádné třináctiminutové progové orgie se nekonají. Cílem bylo zdá se udělat víc přístupnou a jednoduchou desku, možná se záměrem získat nové posluchačstvo z trochu jemnějších vod žánru.

Nic z toho by nebyl problém, kdyby to bylo skladatelsky stejně dobré jako předchozí desky. Ale není. Většina písní řadím do kategorie docela dobré, ale nejsou tu žádné opravdové pecky jako byly „Abyss Of Time“, „Code Of Lide“ nebo „Kingdom Of Heaven, Part III – The Antediluvian Universe“ na předchozí fošně, o ještě starších skvělých nahrávkách „The Quantum Enigma“ (2014) a „The Holographic Principle“ (2016) ani nemluvě. Ty byly doslova nabity jednou hitovkou za druhou.

Na „Aspiral“ sem tam probleskne dobrý riff (druhá polovina „Darkness Dies in Light (A New Age Dawns, Part VII)") nebo zaujme nápaditý sbor („Arcana“, „T.I.M.E.“), ale žádný opravdový odvaz nebo emociální odšťavňovač tu není. Možná, že se to časem ještě změní, ale v tuhle chvíli na „Aspiral“ nenacházím místa, kvůli kterým bych se k ní vracel. Není na ní nic špatně, ale ani nic opravdu dobře. Z mého pohledu je to po vrcholných posledních dílech zklamání a zatím asi vůbec nejslabší deska EPICY.  

15.04.2025	Diskuse (3)	Gazďa