EPICA - Omega

60%

Zmrzlina servírovaná z míchačky, suši jako kolo od traktoru, parfém prodávaný po kanystrech nebo též hudba o tisíci a jedné mixážní stopě. Zrovinka takové asociace na mě dorážely během prvního poslechu nového alba EPICY. Dotyční mají vše, dobré instrumentalisty, kvalitní a naprosto loajální zpěvačku, (všeho)schopného producenta s výučním listem od Arjena Lucassena, rozpočet renomovaného metalového vydavatele, potenciálně velkou cílovou skupinu fanoušků a na kontě tuny vydané a prodané hudby. Velmi(!) tvrdě pracují, aby své věrné odměnili hudbou, o jejíž kráse nepochybují a kterou proto servírují ve stylu „all you can eat“. Uvedené strategii podřizují takřka vše, bohužel nejvíc svou pozdní tvorbu, reprezentovanou albovou trilogií, kterou letošní zásek „Omega“ uzavírá. Nesympatický model hudebního obžerství tím asi nekončí, přesto by při volbě nového konceptu mohli využít příležitosti a učinit tlustou čáru, protože nastoupená cesta nakonec nikam nevedla. Jasně, argumentace prodejními čísly a koncertní návštěvností má relevanci. V dnešní době proti ní nemohu postavit vyjma řady dojmů prakticky nic. O pár z nich se podělím.

Rok 2007 přinesl v kariéře nizozemských symfo-megalomanů definitivní průlom, konkrétně s albem „The Divine Conspiracy“. Následovaly personální změny, resp. nábor dvou drsných hochů z GOD DETHRONED a pak se rozjel obvyklý a vyčerpávající kolotoč – příprava desky, promo, turné. Točil se zhruba dekádu, až do chvíle, kdy odezněly poslední tóny turné k albu „The Holographic Principle“. Samozřejmě, nešlo o perpetuum mobile. Bylo jasné, že kapela, zejména pak v podstatě (resp. zatím) nenahraditelná zpěvačka Simone Simons, potřebuje zaslouženou pauzu. Chladnoucí železo se ovšem kout nedá. Proto se fanouškovská základna alespoň čas od času temperovala řadou speciálních a reedičních vydání. Odpočinek netrval zas tak dlouho, jak by se mohlo zdát, protože setrvačnost aktivit provázející fungování podobně rozjetého kolosu je značná. Zároveň potřebujete spoustu naakumulované energie pro nový zážeh. Přikládat pod kotel se tedy muselo začít s předstihem. Mezi okamžikem, kdy se jakž takž dobily baterky, a přípravou dalšího epicko-metafyzického putování proto už žádná delší volnočasová prodleva nebyla.

Podle Simone si novinka vyžádala přibližně půl roku intenzivních studiových a jiných prací. Dílem se mělo tvořit společně, konkrétně v nějaké venkovské vile, situované v idylickém prostředí nizozemského venkova. Myslím, že tisková zpráva tím neměla na mysli depresivní lány skleníků na rajčátka apod., ale úhledná políčka s větrníky známá z obrazů vlámských mistrů. Nic výjimečného, příběh však máme. Naposled jsem podobný „airbnb styl“ nahrávání zaregistroval u podstatně menší NERVOSY. Ke vzniku výjimečného díla ovšem potřebujete ještě něco dalšího než pařbu či naopak absolutní klid v exkluzivním prostředí, něco naprosto unikátního. Něco, co – třeba jako v případě „Them“ od KING DIAMOND nebo „Painkiller" od JUDAS PRIEST – pak vlastně nedokáží jednoznačně postihnout ani hlavní protagonisté. Jednoduše řečeno onu chemii. K žádnému takovému vazbení ve zmíněné vile s vysokou pravděpodobností nedošlo. Po dalších posleších vnímám stále jen obrovskou snahu, resp. pracovní úsilí, a zároveň míjení každého s každým, na které nejvíce doplácí senzitivní ženský element – Simone. Strašně bych jí přál opravdovou píseň – hit vystřelující zpěváka vysoko nad dav pod pódiem a dávající mu magickou sílu k jeho ovládnutí. Nestalo se. Přestože tedy dřela jako námezdní síla v nizozemském skleníku, výsledek společného snažení pomohla vytáhnout pouze na úroveň bombastické metalové show s rutinními melodiemi, určené nepříliš vybíravému publiku.

Jakmile se totiž na „Omega“ objeví nějaký silnější vokální motiv, zbytek osazenstva ho zasadí do symfonického balastu, popř. ukázkově zprasí podivným riffem, nekoncepčním nápadem, necitlivým klávesovým rejstříkem a slaboučkým řevem. „Pánové, nechtěli byste se na ten svůj ‚harsh‘ už konečně vykašlat? Víte, ona to zas taková prdel není. Já vím, živě ke svému kytarovému kafemlejnku a tenkému hlasu přidáte světla, o hlasitosti v CD kvalitě nemluvě. To pak bude panečku energie, lidé budou spokojení, že si mohli na EPICE užít kromě chipsů i wall of death.“ Progresivní materiál bych snad poznal. Tady nic takového není. Vidím, slyším a cítím jen amorfní slepenec jedné velké porce filozofující cukrové vaty. Chutí i vybraných ingrediencí, včetně těch orientálního původu, obnáší plno (sbory, pražští filharmonici), jenže výsledkem není harmonie, ale jakési CGI hudební pásmo pro podobně beztvarou masu metalistů, kteří musí být ohromeni, musí pocítit tvrdost kytar, velkolepost aranžmá a čistočistý obdiv k výkonu andělské Simone, klenotu ve skutečnosti leštěnému rašplí. Vše musí znít velkolepě, aby zaniklo permanentní čvachtání na mělčině, demonstrované plochým zvukem bicích.

Jak už jsem zmínil, „Omega“ fakticky i symbolicky završuje trilogii a jedno megaúspěšné období. Bohužel i hudební evoluci ukončenou v bodě, který v sobě koncentruje vše a současně veškerou prázdnotu, spojenou hlavně se skladatelkou nabubřelostí. Schválně si poslechněte instrumentální a orchestrální verzi alba. Obě zní lépe, což je v případě písňové tvorby s kytarami na pováženou! Nelze hrát melodickou rockovou hudbu a nenapsat kloudné písně. EPICA navíc těží především z čistého ženského vokálu. Kompoziční proces tudíž musí uvedené zohledňovat, jinak dobrá deska nikdy nevznikne. Namísto toho kapelní lídři – „kvůli tomu svému blbému metalu“ – Simone často ignorují, až trápí; především však trestuhodně mrhají jejím potenciálem. K čemu je slušná, pěvecky procítěná sloka a refrén v monumentální „Kingdome of Heaven pt. 3“, když ji zbylé motivy zazdí, zadupou, nechají vyprchat či rovnou zničí, kupř. něčím pomalu na úrovni hospodského řevu. Skladby typu „Seal of Solomon“ nebo „Synergize“ zde proto radši ani rozebírat nebudu. Někdo měl přistoupit k masivnímu prořezu, i když by riskoval, že z materiálu nakonec nezbude vůbec nic. Producent Joost van den Broek zůstal v tomto směru pasivní. Těžko mu lze něco vyčítat. V restauracích typu all you can eat také nezaměstnávají dietology.

K olbřímí práci, kterou odvedli všichni zúčastnění, cítím nicméně velký respekt, který mi brání jít s hodnocením zhruba tak nízko, jak naznačuje dosavadní text. EPICA nakonec nehraje nic jiného než metal, k němuž patří i hudební cirkus a rovněž furianství, jaké předvádí kapelník Mark Jansen. Když si to připomenu, dokážu „Omega“ bez problému vstřebat. Proč klást přehnané nároky na partu metalistů, která se tolik snaží a absolutně nepochybuje o tom, že svým fanouškům dává hodně. Vždyť velmi dobře fungují jako vábnička na potenciální příznivce žánru, kteří se možná jednou posunou dál.

15.03.2021	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz