EPILOG - Providence Asylum

80%

Uplynulo něco přes dva roky a o slovo se znovu hlásí mladoboleslavští EPILOG. Přicházejí s další vyrovnanou sbírkou metalových písní ze sfér, kde si člověk tyká s démony. Novinka tentokrát vychází pod patronátem ambiciózního labelu. Uvidíme, zda na domácí scénu víc než slušné promo povede k oboustranné spokojenosti. Kytarista Michal Zeman se svými spoluhráči každopádně stojí i nadále nohama pevně na zemi. Na druhou stranu zde však nehodlají vystát důlek. Na „Providence Asylum“ se dokázali opět posunout, znějí tudíž zase trochu jinak. Také nálady jako by čerpali z dosud nedotčených pramenů.

Jedna důležitá věc se naštěstí nezměnila, stálicí decentně obměněné sestavy zůstává výborný švédský zpěvák Rob Lundgren. Vypjatý hlas se zvýšenou spotřebou klenutých melodií vyžaduje nicméně své, parádu zadarmo neudělá. Michal mu jako vždy kráčí naproti; znovu o chlup promyšleněji, zdůrazňuji. Na svou milovanou kytaru přitom nezapomíná. Dodal tedy nemálo prvotřídních vokálních linek, ale i kvalitní riffy. Společně se „svým velkým hlasem“ Robem opětovně zamířil k podstatě melodické tvrdé hudby, a to v rozmezí od klasického hard rocku po skandinávský power metal starší školy. Na jednom z vytýčených pólů by mohl trůnit dejme tomu Michael Schenker, na druhém říznost a epika MORGANA LEFAY nebo TAD MOROSE. Přesnost výrazu, a tím pádem ani „cílovka“ se ovšem příliš neřeší. Na trendy zapomeňte. Úlitby nečekejte. Pokud zazní v „Melancholy“ saxofon, být tam musel. Postupy jsou vesměs osvědčené a vždy funkční. Žádný byznys plán nevnímám, jakkoli je vlastně zřejmý. Jde o nekompromisní realizaci jedné vize o melodické metalové muzice. Lze se o ní bavit hodiny, diskutovat ani minutu.

Karty jsou tudíž jasně rozdané. Prim hrají skladby prostoupené metalovou bází s téměř ideálním poměrem tvrdosti, patetických melodií a zdatných sólových kytar, které dokáží překvapit, např. slidem v „Into the Unknown“. V příjemně konzervativních kulisách se hrají dramatické kusy. K tomu přistupuje též určitá syrovost, často kompenzovaná vypečenými klávesovými rejstříky, na kterých si dal Michal zvlášť záležet. Nic dalšího není zapotřebí. Posluchač se může kochat tím, jak je každá píseň jiná, jak chytrou má výstavbu a jak poutavě zní sloka s refrénem. Časem si třeba uvědomí, že poslouchá velmi pestrou kolekci s minimem vaty a maximem prožitku. Právě přirozenost, s jakou nový materiál pomalu nastupuje, navzdory své variabilitě krásně plyne a po posledních tónech dlouho odeznívá, si zaslouží největší pozornost a také respekt. Další a další poslechy nakonec vedou k tomu, že si každý okamžik skutečně užíváte a zároveň se těšíte na chvíle, které ještě přijdou. Tak by to snad mělo být, ne?

Skvělá titulka naznačuje mnohé. Nejde o prázdnou pompu, spíše o mocné intro, které má oslovit vyvolené. Autentický zvuk pomáhá. Cestu razí hutné kytary, zemité bicí, nápaditá basová linka a oproti minulosti více vrstev, více osudovosti i smutku. Temně žlutou z obálky předchozího zářezu „Ancient Ritual“ prostě nahradila tmavě modrá. Do konceptu jako by se vetřela melancholičtější esence a ještě něco strašidelného, řekněme z posledních desek KING DIAMOND. Zkrátka něco, co tak působivě vygradovalo ve dvojici vynikajících skladeb „Horror Show“ a „Into the Uknown“. Ale nepředbíhejme. Po mohutném nástupu se začne baladizovat, resp. padat do „hands of doom“ a rozmlouvat se starými bohy. Dramaturgicky poměrně odvážný krok představuje jasnou sázku na kvality power/doomové pecky „Elder Gods“. Promakaná věc s ukázkovou gradací a výtečným sólem. Rob dostal k dispozici krásnou melodii, ze které si užívá doslova každý tón. Totální metal. Odlehčení nastává s relativně přímočarou „Sanctuary“. Stejně jako titulka nejde přes čtyři minuty. Kratší, skoro bych řekl koncertní, formát likviduje vatu a nejen zde přispívá ke koncentraci nápadů, kterých bylo evidentně dost. Výsledkem je energický song nedávající vydechnout. O kvalitách „Horror Show“ a „Into the Uknown“ jsem už psal. První polovina alba prostě tah neztrácí.

Druhou půlku odpaluje výpravná suita „Forest and the City“ s několika speedovými výletíčky a vynikající střední pasáží, ze které by se dala vystavět hodně dobrá balada. Zhruba v polovině páté minuty bylo kapele dokonce požehnáno. Rob opět za jedna. Klipovku „Colour Out Of Space“ nemá smysl řešit – povedená sestřička „Elder Gods“, samozřejmě s vlastní osobností. Při poslechu „Rising“ jsem nostalgicky zavzpomínal na časy, kdy nás Jorn Lande zásoboval něčím víc než tuctovým hard rockem a covery. Závěr obstarala solidní balada „Melancholy“ s progresivnější „Theater of Sins“, které dominuje krutý riff a skvěle vygradovaná instrumentální pasáž. Na jejím vrcholu však mělo album skončit, škoda.

Hurá, svou recenzentskou povinnost jsem přeci jen splnil, během akce „last minute“ se mi konečně podařilo identifikovat alespoň jednu pihu na kráse, byť v ryze subjektivním módu. Poté, co dorazilo CD, jsem se už vážně začal bát, že žádnou mušku nenajdu. I ten digipack je totiž, odpustím-li si superlativy, po všech stránkách zdařilý.

07.10.2021	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz