ESAZLESA - Dokud vím, co mám
„Dělat emo po třicítce konečně dává smysl“. Velká pravda, kterou
kapela ESAZLESA komentuje vydání svého druhého plnohodnotného alba. Sedm
let od prvotiny znamená v životě člověka, potažmo kapely, celkem dlouhou
dobu. V podstatě můžeme říct, že se dnes jedná o úplně jinou kapelu, i
když personálně se změna omezila jen na jednoho člena. Západočeská
hudební scéna mě baví hodně. A v rámci ní pak ještě specificky vyniká
město Cheb. ESGMEQ nebo POVODÍ OHŘE jsou jména silně zakořeněná na
alternativní kytarové scéně, nebojím se říct, že už s téměř legendárním
statusem. No a pak tady byly a teď znova jsou ESAZLESA. Zaznamenal jsem
je už v době vydání debutu, ale abych řekl pravdu, léta jsem je
neposlouchal, a v podstatě i zapomněl, co vlastně hrají. Takže když mi
do emailu přistálo echo z bandcampu na jejich nové album, dal jsem tomu
šanci. Párkrát do roka zažívám situaci, a je to téměř jako droga, že mě
nějaké album hned na první poslech dostane do kolen. Nehledáme snad my
všichni blázni kolem hudby něco podobného neustále znova a znova?
Zpátky
k myšlence o jiné kapele, kterou dneska ESAZLESA jsou. Po dlouhé době
jsem si teda pustil i debut a ten rozdíl je skutečně propastný. Za mě
velice pozitivní, ale věřím tomu, že pár starých fanoušků to může až
šokovat. Každopádně jestli dnes ESAZLESA umístíme na alternativní scénu,
tak debut „Společnost psů“ z roku 2017 byl vysloveně underground. Od
relativně lo-fi zvuku, přes jasnou antimelodičnost a silně se vymezující
obecní filozofii kapely, jejích skladeb i celkového, více než jen
alternativního postoje. V rámci žánru až gigantické dílo (rozsahem), 11
písniček, přes 60 minut hracího času. Je to fuška dát to na jeden zátah.
Dle kapely samotné stylově oscilující někde mezi emo a hardcorem, s
prvky post-metalu. Preferovaným stylem zpěvu je řev, skladby jsou
drásavé, je to ponuré, nic pro slabší povahy. Spíše delší písničky,
většinou přes 5 minut, bičují existencionálními texty, střídají tvrdé,
někdy až téměř blackmetalové polohy a delší atmosférické post
rockové/metalové vyhrávky. Asi nepřekvapivě je mojí nejvíc oblíbenou
skladbou „Mezek“, která má svojí formou i zvukem nejblíže k tradiční
formě alternativního rocku.
Zpět do roku 2024. V sestavě kapely
je teda jedna změna. To co zůstalo při starém je zpěv a kytara Lukáš
Bouška, kytara Tomáš Macek, bicí a klávesy Jan Hrivňák. Nováčkem je Jan
Tišer, svírající pevně baskytaru. Jestli vám některá z těch jmen zní
povědomě, zřejmě to bude pravda. Lukáš a Jan Hrivňák jsou i členy
aktuální sestavy POVODÍ OHŘE. Tuhle informaci si tady na chvíli
odložíme, budeme s ní ještě pracovat níže. A ještě jednou návrat
k myšlence o jiné kapele. Máme tady teď skvělý zvuk, dramaturgii,
texty. Všechno to je v ostrém kontrastu proti debutu. Samozřejmě se tady
pořád bavíme o alternativní scéně, tohle na Evropě 2 rozhodně nikdy
neuslyšíte. Nahráváno bylo ve studiu Golden Hive v Praze, ze kterého za
poslední roky lezou kvanta nahrávek ladících mým sluchovodům. POVODÍ
OHŘE, ROLE, PLUSMINUSNULA, THE ATAVISTS nebo JAKUB KÖNIG. Takhle to mám
rád. Jasně alternativní, ale zároveň kvalitní a technicky vyšperkovaný
zvuk i mix. Nebo snad musí být alternativa pořád lo-fi, nesrozumitelná,
zahuhňaná?
Dramaturgie – až na závěrečný desetiminutový opus tady
máme téměř klasickou písničkovou strukturu, která na ploše tří až čtyř
minut nabízí osvěžující koktejl tvrdších, ale i více melodických skladeb
s vlastní tváří a výrazně vyspělejším skladatelským rukopisem než u
debutu. Jako zastánce melodického přístupu můžu být opět jen spokojený.
Ano, už to není ten underground, kluci ubrali i z těch klasických „post“
elementů, které předtím často ve skladbách dominovaly. Na druhou stranu
je díky aktuální poloze kapela čitelnější a ano, i přístupnější. A
přiznejme si to, nikdo z nás nemládne. Takže i lidsky tuto novou polohu
chápu. Už to nejsou ti mladí, divocí a rebelující ďáblové. K aktuálním
sdělením se tato forma hodí určitě lépe. A ještě jedno pozitivum. Délka.
8 skladeb, lehce přes 35 minut. Ideální.
Texty jsou za mě
určitě jednou z nejsilnějších stránek alba. Možná je to jen ve mně, ale
zahráli mi na citlivou strunu. Střípky mého života, mojí minulosti, ale i
současnosti se tady zhmotňují v mrazivě reálné plastičnosti. Tam, kde
se na debutu řešilo spíš „Já“, se tady, po sedmi letech, asi logicky
řeší spíše „My“. Nebo někdy už bolestivě spíše znova jen „Já“… Atmosféra
je zvláštně hořkosladká. Není temná, ale ani pozitivní. Ukazuje život
jaký je. A taky neustále hledá nové cesty, jak pokračovat dál. Nevzdat
to. Jít do dalšího dne.
Album otevírá instrumentální kompozice „Dokud vím“, kterou rozjíždí přenádherný vybrnkávaný motiv, který se přelije do relativně tvrdého post rockovo/metalového bouření. Zvuk je od začátku jasně definovaný pro celou následující kolekci. Surově znějící bicí, s téměř dominantně vytaženým kopákem a rytmičákem, podpořené skvěle čitelnou, hřejivou basou, připravují nekompromisní rytmický základ. Kytary nabídnou obrovskou škálu poloh a zvukových zabarvení. Od jemných „post“, spíše vybrnkávaných, až po téměř metalovou řežbu. A na dotemnění, ať to nezní zbytečně pozitivně, tady máme i citlivě dávkované klávesy a elektronické zvuky. Stylově se kapela více posunula do emo (screamo) alternativního roku a ubrala ze zběsilého hardcore. Více si vyhráli s atmosférou a i v rámci kratších stopáží jsou písně pestřejší a plnější, jako třeba v tajemné dvojce „Dny“, která v sobě ale nese pozitivní poselství. Vysloveně hiťas jsou pak „Světla lamp“. Zpívat to v angličtině, zní to úplně jako americká alternativnější emo kapela se zvukem blízkým třeba PIXIES. „Břímě“ nabídne dvě tváře. Relativně dlouhé intro, které odkazuje směrem k starší tvorbě HOUPACÍCH KONÍ se radikálně změní ve zběsilou řežbu ve stylu prvních alb BIFFY CLYRO, včetně pořádného řevu.
Můj favorit, „Ticho“, kde si krásně vyhráli s dynamikou, je plný kytarových cingrlátek, ale i naléhavosti a přetlaku emocí. „Nihil“ přenechává, alespoň na začátku, hlavní roli rytmické sekci s parádním zvukem, dokonce i zpěv je pološeptem, jakoby bicím a base nechtěl ukrást jejich šou. A teď se vraťme k informaci o personálním propojení s POVODÍ OHŘE. Ano, v některých pasážích, možná nejvýrazněji v „ALZHMR“, je tam cítit propojení těchto dvou kapel. Zvukové i stylisticky. Ale rozhodně bych to neviděl jako kopírku, spíš podobný základ, na kterým si pak každý buduje vlastní ksicht. A už nám zůstává jen závěrečná „Co mám“. Zmiňovaný desetiminutový opus mě nepřestává udivovat, jak skvěle maskuje svojí délku. Plyne přirozeně, postupně se rozvíjí, košatí, pak se zastaví, vydá jiným směrem. Láká nás do dalších a dalších zákoutí, tajemně naznačuje, škádlí naší zvědavost. Mění rytmus, mění zvuk, mění náladu. A když si člověk myslí, že je konec, tak je to jen další past na naše vnímání. A už to znova roste, přichází něco nové, něco ještě větší. A pěkně nás to vydusí, už to tam někde vidíme, cítíme, ale ještě ne, ještě další odbočka, další zvuková vlna, další stupínek směrem nahoru, dál a dál. Nedosažitelný vrchol. A pak konec. Překvapivý, nečekaný, s rychlým seknutím. Na co si čekal? Co dalšího si chtěl? Za čím ses hnal? Celý čas si tam přece byl! Pro stromy si neviděl les. Zastav se, žij, teď a tady.
| 28.09.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
