ESAZLESA - Skladby napsané v protiatomovém krytu (rozhovor)

Se značným zpožděním jsem nakonec přeci jen vyzpovídal baskytaristu z tuzemské indie/post-hardcore kapely ESAZLESA, ačkoliv důležité události ohledně vzniku a nahrávání jejich hodně povedeného alba se staly již více než před rokem. Ondřej Helar si udělal čas na to, aby zodpověděl rozumnou porci mých dotazů. Každopádně ona nahrávka se setkala s velmi vřelou odezvou a mnohými je pasována mezi nejzajímavější tituly naší undergroundové scény posledních několika let. Zde je tedy rozhovor.

V průběhu roku 2016 jste konečně realizovali svou velkou debutovou desku „Společnost psů“, můžeš objasnit okolnosti jejího vzniku? Od časové posloupnosti, přes nápad do toho jít za těch a těch podmínek, až po zpětný názor na tento materiál.

Žádný dramatický příběh v tom není. Před skládáním jsme třikrát v Plzni měnili místo, kde jsme zkoušeli, což věc trochu zkomplikovalo. Nakonec jsme místo, kde materiál vznikal, nalezli v protiatomovém krytu, což bylo takové uzavření kruhu. Právě v protiatomovém krytu pod železničním nádražím v Chebu se skládal vůbec první materiál ESAZLESA. Nejbližší hospoda se tam navíc jmenovala „St. Tropez“ … to jsem bral jako osud. Jmenovala se tak totiž předchozí EP deska. Když se seskládal materiál, tak se začalo řešit studio. První EP se nahrávalo v naší zkušebně v chebském krytu, následující singl pak ve studiu Jámor pod taktovkou Ondřeje Ježka a dvě další u Hromyho v Low Resolution studiu, což je vlastně taková vytuněná zkušebna pro FIVE SECONDS TO LEAVE a NOD NOD. Materiálu bylo už v té době složeno dost, takže jsme věděli, že tentokráte to bude „velká deska“. Pro výběr studia nás nakonec hodně ovlivnila nahrávka kamarádů z RAVELIN 7 z Tajnýho studia v Ústí nad Labem. Když jsme pak viděli ten prostor a seznámili se s Honzou Brambůrkem, který seděl za zvukařským pultem, byla to jasná volba. A zpětně hodnotit? To asi nebudu. Možná nás jen zaráží to, že hodně lidí říká, že ten materiál je tvrdší a „metalovější“, ačkoliv jsme ho chtěli udělat měkčí a vzdušnější. :-)

Přeci jen nebývá obvyklé, že se kapela rozhodne svou prvotinu nahrát zhruba až po dekádě své aktivní činnosti. Splnil materiál vaše umělecká i komerční očekávání? Jak vůbec z dnešního pohledu ty písně slyšíte?

Já vůbec nevím, co si představit pod pojmem umělecké očekávání, pokud jde o desku, na které se podílíš. Prostě v ten daný moment se to snažíš udělat tak nejlíp, jak to jde. A jak to s odstupem slyším? Ono je to u mě zvláštní. Některé písničky radši hraješ a jiný rád posloucháš. Třeba hrozně rád hraju „Společnost psů“, ale když už nastane chvíle, že si něco pustím, tak to je „V Dobrém i zlém“ a „Po zádech“. Ale to má co dělat hlavně s tím, jakej vztah k těm písničkám mám. Je za nima pro mě silnější příběh a pomáhají mi třeba, když jsem někde daleko a sám. Takový písničky proti stýskání.

K prvnímu albu vám to trvalo dekádu, a namísto něho jste dlouho dobu vydávali nejrůznější splitka, EP a sedmipalce, proč jste mnoho let vůbec váhali s nahráváním pořádného alba?

Pořádného alba... Jak tě znám, tak to máš trochu tak, že ta velká deska je pro tebe nějak významější a všechny ty splitka, EP nebo singly bereš jako takovou výplň, která není zas tak důležitá. Důležitá je velká deska. Já to ani moc nevnímám tak, že tohle je velká deska a ty ostatní jsou nějak méně cenné. Existují kapely, který udělají parádní singl nebo EP. On to nebyl nějaký plán, Prostě se to tak dělo. Složily se písničky, který pro nás dávalo smysl mít pohromadě. Svazoval je čas, kdy vznikl i nějaký vztah, který jsme k nim měli.

Patříte ke kapelám, které tvoří skladby prostřednictvím jamů, tedy všichni společně, ponořeni do hraní a nebo naopak k těm, kde nápady přinášejí a vybrušují jednotlivci, aby posléze zbytku načrtli své představy? Byla „Společnost psů“ výsledkem nějakého dlouhodobého sehrávání, nebo šlo spíše o spontánní dílo?

Ono to bylo tak půl na půl. Hodně nápadů nosí kytarista Tomáš. On většinou má už nějakou představu, jak by měl vypadat celek, ale ten se mění v procesu toho, jak ho zpracovávají ostatní z kapely. Texty tentokráte dělal hodně Honza a stále se na nich podílí Zdenda, který s náma hrál v minulosti. Poslední věc, která se dělá je „usazení“ textů do jednotlivých písniček. To děláme většinou já a Bouše. To, jak věci frázovat, kde zpěv bude a kde ne, a jaký zabarvení zpěv má mít. A musím říci, že tohle mě bavilo vždycky hodně.

Mluvils o tom, že reakce na desku tě v určitém smyslu překvapily, leckdo ten materiál slyší a vnímá jinak, než sis představoval, můžeš se tedy podělit o nějaké postřehy? jaké byly nejčastější názory?

Jak už jsme říkal, mnohokrát jsem slyšel, že je to album tvrdší a kovovější. Já to cejtil přesně naopak. Měl jsem pocit, že některý skladby jsou naopak nejvzdušnější z toho, co jsme kdy udělali. Bouše začal zkoušet i jiný polohy hlasu, který by už nebyli jen extrémním řevem. Nedokážu si vysvětlit, proč na spoustu lidí působí „Společnost psů“ přesně opačně.

Tak třeba pro mne ta nahrávka představuje sympatické otevření se konformnosti a širšímu posluchačskému poli. Skladby působí dospěleji, různoroději, jako by byly promyšleny již dlouho před nahráváním. Jak to vidíš zevnitř?

To sem rád, že to tak někdo cejtí. Jak jsem již zmínil dříve, tak máme i ohlasy, že jde o tvrdší a metalovější materiál, než ty předchozí. To účel rozhodně nebyl.

Nedávno si mě řekl, že se považuješ za jediného zastánce hardcore kořenů v kapele a vůbec tvorby z počátků vaší dráhy, kdežto údajně ostatní už cílí spíše z pozice indie-rockové kytarovky. Z tohoto pohledu seš pro mne tím nejméně přijatelným článkem, to snad chápeš? Jak vlastně slyšíš vývoj vaší tvorby a její aktuální podobu?

Ani bych neřekl na indie, ale kluci (Honza a Bouše) teď mají POVODÍ OHŘE, což je takový hodně dřevorubecký country rock. Speciálně Honza měl vždycky hodně široký žánrový záběr, ať už to byli PSÍ VOJÁCI nebo GALLON DRUNK. V současný době jsem asi jedinej z kapely, kterej poslouchá vyloženě bordel, ať už jde o extrémní formy noise, grindcore nebo třeba death metal. A jak ten posun od punku slyším nebo vnímám? Na jednu stranu mám radost, že vznikají věci, který jsou mnohem pestřejší než v minulosti, na stranu druhou mi chybí ta nespoutaná živelnost, které je míň.

Jaký máš dojem z koncertů, které zmíněnou desku podporovaly a propagovaly? Pozoruješ nějaký vývoj v rámci vašeho publika - myslím teď v posledním roce a půl?

Objeli jsme několik festivalů a odehráli dvě turné. Hráli jsme jak na mamutím festivalu Colours of Ostrava, tak v malém nahrávacím studiu v Ruské Tule. Jeden z nejsilnějších zážitků mám za rok 2017 z Ukrajiny, kde jsme hráli na Burn The Scene For Fun festivalu. Festival uprostřed lesa, kde kempují stovky lidí. Stage stlučená ze dřeva, co se najde v okolí. Na konci festivalu, jak už název festivalu napovídá, se stage rituálně spálí. Ta atmosféra tam ani nejde popsat. Změnu publika nějak nedokážu posoudit. Překvapilo mě, že v Rusku a Bělorusku na nás bylo hrozně moc mladejch lidí kolem osmnácti, dvaceti a ty koncerty byli skvělý a divoký. Plný kluby a super i zázemí.

Chystáte v nejbližší době nějaké koncerty, ať už půjde o vystoupení v tuzemsku, a nebo výletování kamsi za hranice?

Tady tě možná trochu zklamu, plány zatím nejsou. v minulém roce jsme projeli Litvu, Lotyško, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Slovensko, Ukrajinu, Německo a určitě jsem na něco zapomenul. Měli jsme dvě zahraniční turné a mnoho koncertů na festivalech. Za hranice bychom se určitě zase rádi podívali a čím dál, tím líp. A představivost i vize mám celkem široké. Před nějakou dobou jsme se vrátil z Íránu, kde jsem se setkal se spoustou lidí, co dělají podzemní kulturu a to bych bral jako velkou výzvu. Případně jihovýchodní Asie by byla fajn.

Jak bys vlastně popsal váš výlet po Íránu? Přeci jen to je hodně netypická štace?

Ono se to možná nezdá, já sám jsem byl překvapenej, jak velkej hlad je tam po kytarovej hudbě. Několik lidí mě nezávisle na sobě říkalo, že pokud by METALLICA přijela do Teheránu, tak se tam sejde milion lidí. To je na zemi, kde žije osmdesát milionů, celkem v pohodě ne? Hondě večerů jsem tam s lidma prokecal o hudbě, poměrech, a o tom, jak tam funguje nezávislá hudební scéna. Vlastně mi to hodně připomíná situaci za normalizace u nás, jen je to tužší. A nesmí se chlastat. To rock’n’rollu neprospívá. Jakákoliv alternativa, mimo folklórních a tradičních souborů, šanci prakticky nemá, krom několika výjimek, které začínají naleptávat zajetý pravidla. Ještě hodinu a půl před odletem z Teheránu jsem jamoval a pil s lidma, který jsem před třema hodinama ani neznal. A asi jsem ani nikdy nehrál s tak výbornýma hudebníkama. A to už jsem hrál s kdekým. Ti lidi, co se tam kolem hudby točej, si to moc hejčkaj. Dělaj to s citama, se kterýma se tady už nesetkáš. A pak mě překvapilo, jak dobrý kytarový kapely tam jsou. Írán je v tomto ohledu světu skrytej klenot.

Existují už skladby na nový materiál? Pokud ano, garantují nějaký zvukový či stylový posun, případně, máte představu, kdy může deska vzniknout?

Zatím vůbec ne. Od nahrání desky jsme hlavně koncertovali a tím pádem se nezkoušelo a neskládal se nový materiál. Proběhli dvě turné, konečně jsme se podívali do Ruska, kam nás hodně dlouho zvali a od té doby jsme se vlastně moc neviděli. Ale mě osobně teď dělání nových věcí chybí, jsem nějak plnej věcí a je zapotřebí to někam vypustit. Máme novou zkušebnu, kde ještě nic nevzniklo, tak se těším i na to jak „bude hrát“ ten nový prostor. 

07.03.2018	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz