EVILDEAD - United States Of Anarchy

60%

Tak jsme se po dlouhých devětadvaceti letech dočkali třetí řadovky také od kalifornských thrasherů EVILDEAD. Kapely, která svou existencí lehce opepřila třetí vlnu thrash metalu na konci osmdesátých let a byla jednou z nářezovek definujících boom rychlosti a tvrdosti v metalu. Součástí kvintetu s latinskoamerickými kořeny jeho členů byl vždy kytarista Juan Garcia, mnohým před tím znám ze sestavy speedmetalových hrdinů AGENT STEEL. Debutová deska EVILDEAD „Annihilation Of Civilization“ z roku 1989 získala kvintetu slušné renomé, aby kluci o dva roky později své šance prohospodařili ani zdaleka ne tak dobrým druhým albem „The Underworld“. Poté došlo na ztrátu nahrávací smlouvy a očekávaný rozpad, jenž ovšem postihl nejeden metalový soubor nacházející se uprostřed vlny crossoveru, hardcore a grunge.

Reinkarnovaní EVILDEAD, jejichž sestava se do dnes změnila pouze na postu baskytaristy, právě přicházejí po téměř třech dekádách neexistence s třetím albem „United States Of Anarchy“, jehož název a cover opět reflektuje určité stavy společnosti v právě probíhající nepoklidné době. Tradičně skvostná kresba od Eda Repky (ostatně stejně jako je tomu u prvních dvou nahrávek z dávnověku), kde se opět nachází ve své nové roli onen zlověstně se šklebící americký důchodce, mnohé potěší. S chutí a zvědavostí jsem tedy šel do poslechu s přáním, ještě aby se podobně poutavým způsobem ukázala na albu i složka hudební. Jak se tedy věci vyvrbily?

Jen pro zajímavost, vůdčí člen EVILDEAD, kytarista Juan Garcia, je dnes už pár let také součástí kapely BODY COUNT, ale čas na resuscitaci své někdejší thrashové značky si i tak udělal a volno od Ice-T využil pracovně. Možná k těmto dalším aktivitám měl právě v současnosti, kdy koncertní aktivity všech jsou zmraženy na mrtvém bodě, větší časový komfort a tak svým dřívějším kolegům, mexickým kámošům, zavelel k návratu. Proč ne, vždyť dnes svůj comeback ohlašují snad i ti historicky nejzapomenutější.

Stejně jako tomu bylo kdysi, je i na novince nejslabší složkou zvuku EVILDEAD zpěv. Zatímco kytarové riffy Juana Garcii a jeho parťáka Alberta Gonzalese jsou schopné rozohnit v posluchači určitou dávku nadšení a zvednout mu na chvíli tep, křikloun Phil Flores oplývá hlasovým projevem zcela postrádajícím nějaké výraznější charisma. A je to právě díky němu, proč hudba EVILDEAD i dnes zůstane v mantinelech žánrového průměru. Zkrátka mám ten pocit, že frontman je natolik důležitou složkou zvuku každé kapely, že pokud je on tou nejslabší součástí skládačky, bude mít každá, i jinak instrumentálně sebelepší formace vlastně zaděláno na problémy. Nic nepomůže ani fakt, že některé skladby mají potřebný tlak, velkou dávku energie a jejich tempo předestře i obstojnou porci nápadů. Svým způsobem se novinka drží thrashové abecedy, kterou kapela využívala i ve své staré éře. Jakoby od prvního období neuběhlo skoro třicet let, ale třeba jen pět. 

Komplet působí sevřeně a vyrovnaně a žádná ze skladeb ani moc nevyčnívá. Vynikající kytarové party v nich totiž občas sviští vzduchem, že srdce thrasherovo může pouze zaplesat, ale že by to celé mělo až takové charisma, aby tvorbu této pětice někdo přiřadil k takovým mistrům jako EXODUS, FORBIDDEN, DEATH ANGEL nebo TESTAMENT, to se opravdu nestane. Není to vlastně ani možné, na to mají skladby EVILDEAD ráz striktně žánrových riffovaček. Rytmická sekce Karlos Medina/ Rob Alaniz šlape maximálně sehraně, ale co je to všechno platné, když hlasově nedokáže frontman opatřit hudbě EVILDEAD nějaký, jen trochu osobitější ksicht? Po stránce produkční se opravdu mohlo udělat víc. 

04.11.2020	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz