EXODUS - Persona Non Grata

80%

Persona Non Grata jako zoficializovaný terminus technicus pro osobu společensky nežádoucí označuje někoho, kdo představuje pro určitý stát velké nebezpečí a měl by být buď držen pod zámkem nebo okamžitě vyhoštěn. A právě tento termín si vybrala pětice z Bay Area jako titul svého aktuálního alba. To přichází na svět díky vydavatelství Nuclear Blast, po dlouhých sedmi letech od poslední řadovky „Blood In, Blood Out“, jenž svého času zaznamenala velmi solidní odezvu. 

K vzniku novinky EXODUS se však váže řada tíživých okolností, které muzikanty v posledních několika letech provázely a jejich život rozhodně neusnadňovaly. A to si kytarista a vůdčí představitel Gary Holt před časem myslel, že po návratu od končících SLAYER rozjede svou vlastní riff-mašinu opět na plné obrátky. Ať už šlo o globální i osobní problémy způsobené celosvětovou pandemií Covid_19, či zdravotní komplikace bubeníka Toma Huntinga, kterému byla před rokem diagnostikována rakovina, takže tento služebně nejstarší člen sestavy (zakládal EXODUS s Kirkem Hammettem v roce 1979) byl nucen v průběhu postupující fáze vzniku alba absolvovat ještě chemoterapii, do kvality desky se žádná ze složitých situací nikterak neotiskla. O rok odložený materiál tak bez pochybností plní nejpřísnější kritéria pro znamenité dílo žánru thrash. Mám za to, že na tohle prvotřídní žánrové zboží se vyplatilo čekat. EXODUS v podobě agresivního, dynamického, různorodého a zároveň skvěle a plasticky ozvučeného alba „Persona Non Grata“ zkrátka vypouštění do světa mocnou bestii, jaká se bez problémů zařadí mezi starší milníky jejich portfolia jako „Bonded By Blood“, „Fabulous Disaster“ nebo „Tempo Of the Damned“.

Kalifornští rubači si nikdy nedělali vrásky z délky svých nahrávek, ani ta letošní se nezastaví dříve než po hodině hracího času. Důležité však je, že si album u posluchače dokáže udržet pozornost, je schopné vybudit zaujetí a má potenciál dlouhověkosti. To vše nejen díky skvělému muzikantskému řemeslu, ale i díky skladatelské nápaditosti, kterou songy vlastní. Na „Persona Non Grata“ se prostě stále něco děje. EXODUS se zkušeností žánrových matadorů střídají rychlá tempa s dusivými power riffovačkami zemitějšího naturelu, dští jed a upozorňují na rozličné nepravosti našeho světa. Dojde i na nějaký ten pomalu se rozjíždějící kus („Prescribing Horror“), který vysílá opravdu zlovolnou náladu, postupně mohutní a je plný temné atmosféry. Není divu, tento song se totiž zaobírá tématem znetvořených novorozeňat, jejichž matky na přelomu padesátých a šedesátých let užívaly v těhotenství dříve běžně dostupné hypnotikum Contergan.

Titulní rozběsněnost „Persona Non Grata“ spolu se songy jako „Slipping Into Madness“ nebo „The Beating Will Continue (Until Morale Improves)“ představuje vysokou školu thrashmetalového žánru, jeho nejvyšší ligu tvořenou naprosto dechberoucím nábojem a skvělými instrumentálními výkony. Kytarová sóla působí jako naprosto funkční vřeštivé útvary obohacující ten který song, nejsou za žádných okolností šizena a reprezentována ledabylostí. Mám pocit, že dvojice Gary Holt/Lee Altus (rovněž HEATHEN) vedle svých riffů zaměřila letos hodně pozornosti právě na sólové pasáže, kterým jsou dnes vlastní i melodičtější, klasicky hejvíkové momenty. Tento aspekt se do zvuku EXODUS promítá zjevně o poznání méně, než je tomu v případě německých KREATOR posledních let, i tak si toho lze však všimnout. 

Steve „Zetro“ Souza je výkladní skříní thrashového frontmanství, což jsem si uvědomil již kdysi dávno. Když jej člověk vidí na pódiu (měl jsem to štěstí třikrát), nepochybuje, že tento cvalík svůj styl do detailu prožívá a je na onen nářez plně koncentrován. Dalo by se říct, že na fouknutí do píšťalky přebírá všechny dobře známé thrashové automatismy se sobě vlastní jistotou. Na koncertě nepochybujete, že všechna ta gesta, povzbuzování davu či paření prakticky vymyslel. Skvělé na tom všem je, že onu energii a zhoubnost svého hlasu dokáže dostat i do drážek řadových alb EXODUS. Na druhou stranu se zde od kapely dočkáme i akustické kytarové vsuvky ve stylu latina („Cosa Del Pantano“), jenž připravuje prostor pro jednu z nejlepších zdejších rubanic - majestátní jízdu zmiňující mimo jiné také téma náboženského fanatismu  - „Lunatic-Liar-Lord“. Nejchytlavější hymnou je ve výsledku asi „The Years Of Death And Dying“, kterou zdobí dokonce cosi jako sborový chorál v refrénu, jenž je (stejně jako celé album) možné považovat za nahněvaný tribut obětem současné pandemie. V bookletu ostatně kapela zmiňuje dlouhý seznam svých známých a kamarádů, kteří poslední dva perné roky nepřežili.

                        Fotka nazvaná „Stihl jedenáctou dávku EXODUS...“

Velmi pozitivně na mě působí zvukové ošetření letošního materiálu, který dělá dojem hodně robustní, avšak perfekcionalisticky řešené nahrávky, vykazující se aktuálním zvukovým kabátkem a pozoruhodnou plasticitou soundu. V tomto směru vše v producentské režii Garyho Holta a ostatních členů EXODUS zkrátka dopadlo na výtečnou. Je poznat, že samotná kapela své hudbě prostě rozumí nejvíc. „Persona Non Grata“ je minimálně srovnatelně kvalitní řežba, jako tomu bylo v případě minulé nahrávky „Blood In, Blood Out“. Čím dál víc si ale myslím, že svou předchůdkyni novinka překonává. Mimochodem, vynikajícně se mi jeví též horrorový cover díla, který má na svědomí Pär Olofsson, poslední dobou metalovými kapelami poměrně často využívaný švédský kreslíř, který dokáže svým dílům vdechnout děj i potřebnou symboliku.

Autorovo hodnocení diskografie:

Bonded By Blood   (1985)    100%

Pleasures Of The Flesh  (1987)   70%

Fabulous Disaster  (1989)   90%

Impact Is Imminent  (1990)   70%

Force Of Habit  (1992)    70%

Tempo Of The Damned  (2004)   90%

Shovel Headed Kill Machine  (2006)   80%

The Atrocity Exhibition: Exhibit A  (2007)   80%

Exhibit B: The Human Condition   (2010)   70%

Blood In, Blood Out  (2014)   80%

Persona Non Grata  (2021)   80%

29.11.2021	Diskuse (21)	Stray janpibal@crazydiamond.cz