EXORCIZPHOBIA - Spiritual Exodus

80%

Anglicky nazpívanou thrashmetalovou desku zhotovenou s obdobným kumštem jsem v našich končinách (nejen za posledních třicet let) prakticky ještě neslyšel, je poznat, že trutnovská EXORCIZPHOBIA po krůčcích spěla k něčemu podobně vycizelovanému. Jejich čtvrtá řadovka a letošní novinka „Spiritual Exodus“, mimochodem vydaná koncem právě uplynulého léta u tuzemských Doomentia Records, totiž snese srovnání s tou nejsilnější zahraniční konkurencí v rámci žánru, neb nevlastní jen plný a moderní zvuk, ale obsahuje songy, jenž nabízejí určitý muzikantský přesah a velkou dávku nadhledu. Jde o okamžik, pro který každá talentovaná a cílevědomá kapela pracuje deset, možná patnáct let. Osobně tak nenalézám na albu zásadních kiksů a nedopatřeností a všech osm skladeb mne baví, reprezentují totiž onu „měkčí“, ne až tolik temnou a zlou, a muzikantsky vytříbenější sféru thrashového záběru, přesně takovou, jaká byla vždy vlastní spíše americkým kapelám.

Je mě naprosto jedno, že leckdo na Tomáši Skořepovi pozná, jak moc má rád newyorské moshery z ANTHRAX. Ano, přesně této legendě je projev a zvuk jeho kapely asi nejbližší. Nicméně EXORCIZPHOBIA jdou do svého díla s takovým entuziasmem a zásobou skvělých momentů a nápadů, že je nějaká ta podobnost vlastně podružná. Žijeme pětatřicet let po největším boomu tohoto žánru, to by bylo, aby se mezi spřízněnými kapelami nenacházely nějaké spojitosti. Na trutnovských mne baví, jak kluci o svých skladbách přemýšlejí a netlačí je jen do klepačkového směru, naopak se posluchač dočká poměrně rozmáchlých melodií v rámci vokálu, ale i kytarových harmonií coby správného pojiva riffů. Základ samozřejmě vězí v thrashově drtivých riffech, rytmika vše zkušeně nakopává, ale to podstatné je, že songy působí přehledně, mají v sobě určitý srozumitelný průběh a posluchač identifikuje, tu znamenité hutné kytarové figury, jinde propracované klasicky znějící sólo (např. to ve skladbě „Don´t The Rabbit Hole“ využívá zvuku slide-kytar), dodávající skladbě další rozměz, a nebo si třeba oblíbí nějakou tu vygradovanou pasáž díky vokálnímu vkladu frontmana.

Už od „Initiation“ jako velký příznivec Beladonnovských ANTHRAX (snad už od roku 1988), cítím velké osobní napojení a sounáležitost. To frázování, ten způsob kladení riffových figur, a celková spojitost mezi klasicky rockovými harmoniemi a strohým moshingem, ne až tak vzdáleným drajvu hardcore, to všechno mě spolehlivě dokáže nadchnout. Svůj nezpochybnitelný náboj a energii kapela demonstruje ve strhující „Violence And War“, skladbě, která se krom této desky snad mohla vyskytovat i na albu „Persistence Of Time“, a to si pište (ano, píšeme si), že to myslím jako poklonu, hlavně mě tedy bere zdejší zvuk sólové kytary Ondřeje Šímy, byť bych nerad jednoho člena upřednostňoval před ostatními, protože EXORCIZPHOBIA na mne dělá dojem skvěle sehrané party, kde nikdo nepůsobí předsazeně.

Materiál byl nahrán v studiu Davos Jindřicha Tománka a je z něho poznat, že tahle kapela už sakra dobře ví, jak chce znít a co za hudbu chce lidem předávat. Materiál je totiž srovnatelný s mnohými žánrovými velikány, což stvrzuje asi největší hit „Reflections“, který v sobě zachytí více Hard N´Heavy melodiky, ale i důrazně punkový spád. Mix těchto směrů pak dává dohromady výsledný thrashový majstrštyk dozdobený potem východočeských dříčů. Na jejich práci je poznat, že zkratky prostě nefungují a každý kdo chce přijít s podobnou perlou, svému dílu musí dát ze sebe, z dlouhodobého hlediska, pouze maximum, ovšem ani to ještě výsledek nezaručuje. Zde se vše povedlo, takže závěrečná instrumentálka „Tiwanaku“ budiž oslavným stvrzením této skvělé práce. Hodně silných 80%.

11.10.2023	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz