EXTREME - III Sides Of Every Story

90%

Navázat na fenomenální úspěch alba „Pornograffitti“ se EXTREME snažili prostřednictvím dalšího ambiciózního projektu, kterým bylo další koncepční album, tentokrát nazvané „III Sides of Every Story“. Po komerční stránce se deska prodávala poněkud hůře, neboť v roce 1992 zřejmě nenabídla podobně srozumitelný a širokou veřejností přijatý singl jako byl „More Than Words“ na minulé desce, nicméně po umělecké stránce se více než sedmdesátiminutová nahrávka mohla s úspěšným předchůdcem měřit. Kapela znovu potvrdila roli vynikajících muzikantů a nebojácných skladatelů, kteří neváhají čerpat pro své songy inspirace v širokém spektru vlivů. Sestava se samozřejmě nezměnila a šlo tak o poslední desku, kterou EXTREME nahráli v původní a nejslavnější sestavě: Gary Cherone – zpěv, Nuno Bettencourt – kytara, Pat Badger – baskytara a Paul Geary – bicí. Tentokrát Američanům stáli jako hlavní inspirace a předloha především legendární britské rockové kapely sedmdesátých let a dílo bylo laděno poněkud progresivněji. Hodně často se tedy mluví o vlivech QUEEN, ale samozřejmě i o THE WHO. Deska pojednává o mezilidských vztazích a rovněž o způsobech jednání či nahlížení na téma sporu mezi dvěma lidmi. Vlastní až filosofický podtext a je konceptuálně rozdělena do tří stylově vcelku odlišných částí, které jsou nazvány - Yours, Mine a The Truth.

Stylově právě první část (Yours) zde představuje to rezolutní, nekompromisní, nejrockovější a nejdivočejší, co se na albu nalézá a skladby jako „Warheads“, „Rest In Peace“, „Color Me Blind“ nebo „Cupid´s Dead“ tak prakticky přímo navazují na onu funkovou rozdováděnost předchozího alba „Pornograffitti“. Dochází tak opět k častým a bleskově podaným Nunovým předváděčkám, nepokojným kytarovým riffům a rychlým sólům či cupitavým synkopickým rytmům, takže přesně k tomu, co od kapely čekali její rockovější příznivci. Vše zakončuje „Peacemaker´s Die“, poněkud rozepjatější song, ve kterém znějí audio fragmenty projevů Martina Luthera Kinga. Dalo by se říci, že právě tahle skladba je přemostěním k druhé, poněkud mírnější a introvertnější části (Mine) alba. Myslím, že právě v oněch přechodech mezi styly EXTREME dokázali, jak zručnými skladateli jsou, neboť umožnili naprosto odlišným hudebním proudům obohatit výsledek a zároveň uměli vše kočírovat tak, aby deska působila jednotně a nedocházelo u ní k příliš nápadným přeskokům. Základem byly vlastně dobré nápady a silné písně, a tak se onen eklektický náhled muzikantů na svou vlastní tvorbu stal už jen složkou dekorační. Ty songy by fungovaly, ať by jim hudebníci dali formu třeba klidně úplně jinou. Tentokrát se točilo na Floridě a v Londýně, takže obměna prostředí se poněkud promítla i do zvuku a rázu alba, výsledek tedy nebyl až tolik bouřlivý jako v roce 1990, ale naopak mnohokrát působil úhledněji, sofistikovaněji a snad také o něco evropštěji.

Pokud budu rozebírat druhou část Mine, převládají zde mírnější a pomalejší skladby, kde jsou často užity party klavíru nebo dokonce smyčce. Skladba „Seven Sundays“ má podobu bezstarostného valčíku, zatímco „Our Father“ nebo „Stop the World“ platí za až étericky vláčná čísla, kde nemalou roli sehrávají právě klávesové aranže. Kapela v oné spolupráci mezi klávesovou složkou a kytarou Nuna Bettencourta balancuje na pokraji kýče, ale nakonec se kloním spíše k názoru, že ona tenká linie nevkusu překročena nebyla a dílo si drží bravurní podobu. Hodně za to může naprosto životní pěvecký výkon Garyho Cheroneho. Právě zpěvák platil u EXTREME za ohromnou devízu a dodnes si myslím, že Gary je mistrem, jenž je ve svém oboru často neprávem opomíjen a podceňován, přitom jsem opravdu přesvědčen, že šlo v devadesátých letech o jednoho z vůbec nejlepších frontmanů na hardrockové scéně. Své kouzlo má rovněž funkem ovlivněná „Tragic Comic“, dost možná jedna z nejlepších skladeb na desce. Ostatně celý koncept mezilidských sporů působí hodně neamericky a někdy lehce odhaluje až filosofická zákoutí života, devízou EXTREME však je, že kapela se nebere až příliš vážně, takže i podobná látka získává v jejich rukách podobu něčeho, co může také bavit.

Závěrečná část (The Truth) působí jednoznačně nejbombastičtěji, jde o třídílné epické dějství nazvané „Everything Under The Sun“ a působí dojmem velkolepého, smyčci vygradovaného finále. Ne nadarmo řada lidí považuje právě „III Sides Of Every Story“ za progresivně rockové album, osobně si to sice nemyslím, ale určitě stojím za tím, že kapela měla smělé plány a vize a dokázala je vtěsnat, dalo by se říct i s úspěchem, do ambiciózní a poněkud obžersky pojaté, byť velmi dobře poslouchatelné desky, která ještě dnes hodně lidí baví a inspiruje. Skvělá záležitost.

06.01.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz