EXTREME - Pornograffitti

100%

Bostonští EXTREME hned zkraje devadesátých let vzpružili americkou Hard´N Heavy způsobem, o jakém si mohly všechny ostatní nové, dlouhovlasé kapely nechat jen zdát. Jejich hudba nejenže nepostrádala prvek ekvilibristiky, což nebylo jen díky vynikající, všestranné, bleskurychlé a moderní kytarové hře Nuna Bettencourta, ale o každém členovi kapely se dalo mluvit jen pochvalně. Silnou stránkou EXTREME byl samozřejmě i vynikající zpěvák Gary Cherone, jenž právě s Bettencourtem vytvořil skladatelskou dvojici. Na kvartet pak EXTREME doplnili baskytarista Pat Badger a bubeník Paul Geary. A přestože v roce 1989 se svým bezejmenným debutovým albem příliš neuspěli, díky krátce na to připravovaným demáčům pro albového následovníka už Michael Wagener věděl, že půjde o mimořádný počin, na kterém chce od začátku pracovat. Jak dnes tento producent připomíná, už od počátku prací bylo zjevné, že kapela do studia přišla se zatraceně silnými motivy a songy, které byla radost pouze dolaďovat a česat, neb nic dalšího nebylo potřeba. Čím především vešli ve známost EXTREME, byl zejména jejich poněkud eklekticky rozmáchlý styl komponování, což vedlo k tomu, že jejich alba vždy působila hodně pestře a bravurně se dokázala vyvarovat všem otřepaným klišé příslušícím tou dobou k zaoceánskému melodickému hard rocku. Jejich songy tak jednoznačně operovaly v mnohem širším hudebním teritoriu a mnohdy dokonce nabídly ve své době takové netypické nástroje jako piáno nebo dokonce dechovou sekci. Díky prvkům funku, twistu nebo swingu působila tehdy hudba EXTREME frišným a svěžím dojmem a dokázala se lehce vyhnout otřepaností, klišé i těžkoprdelnickému metalu, naopak songy dostaly bombastickou a nanejvýš životadárnou párty příchuť.

Ne nadarmo dostal hned první rozjařený singl z  alba „Pornograffitti“ název „Decadence Dance“. Šlo o špičkový zaoceánský rock, kterému nescházela rtuťovitost a pozitivní nálada. Díky hlasu Garyho Cheroneho song tak trochu připomínal tehdejší KISS. V případě EXTREME však nikdy nešlo jen o nějaké zábavné a roztančené párty songy, písně měly skutečná poselství. Ostatně celý koncept „Pornograffitti“ cílí proti sobectví, povrchnosti a stále monstróznější moci peněz („Money (In God We Trust)“), jenž na sklonku osmdesátých let už ve Spojených státech zastávaly roli takřka obsesivní důležitosti a to nejen v běžné společnosti, ale i v případě institucí jako církve. Nebylo náhodou že podobně promyšlené album plné prvotřídních vypalovaček prakticky zakončilo období vychloubačnosti a přemrštěných eg v metalu. Právě EXTREME do dnes leckdo počítá k vlně glam-metalu, což rozhodně není žádná chyba, já bych však doplnil, že tahle bostonská čtveřice právě onu protřele působící, hitovou hardrockovou hudbu posunula zkraje devadesátek na vyšší level. Takřka všechny songy na albu se mohly stát singlovými hity, neboť na to svými nápady, skladatelským vkladem a pozoruhodnými melodiemi měly, byly zábavné a přitom ani trochu hloupé, jenže něco podobného nebylo pro kapelu zas až tak důležité.

Ústřední postavička nesourodého konceptu, chlapec Francis, procházející neony osvíceným městem a hledící do výloh různých marketů, kin a nebo vykřičených domů, zosobňuje končící nevinnost, jenž se dostala do ohrožení, neb onen typicky americký, požitkářský způsob života měl, jak se již v té době ukazovalo, schopnost kazit už od útlého věku. Jenže kdyby EXTREME, sami tou dobou s albem prožívající platinový úspěch a vší silou čelící mnoha lákadlům velkého světa, chtěli jen a pouze moralizovat, určitě by se nestali tak zajímavou a hlavně známou kapelou. Jejich ironizování reality mělo humorný podtext, což potvrdily skladby jako „Get The Funk Out“, „When I´m President“, „Li´l Jack Horny“ nebo He-man Woman Hater“. Celosvětovým hitem se samozřejmě stala balada „More Than Words“, která mohla vyjít zrovna tak v šedesátých letech jako na počátku těch devadesátých. Zamilovaný akustický song, kde Cheroneho procítěný vokál doprovází pouze kytara Nuno Bettencourta platí ještě dnes za nezapomenutelný moment v tehdejší obměně hitparádového establishmentu, kdy umělohmotné popové interprety tehdy začaly na vrcholcích žebříčků střídat kytarová uskupení působící o poznání přirozeněji. Každopádně šlo doslova o generační baladu a jednu z velkých chvilek pop/rockové kultury počátku devadesátých let. Jenže podobně výživných momentů obsahovalo album celou řadu, o čemž svědčil další mohutně vygradovaný song „Song For Love“ nebo sinatrovsky vyznívající skladba „When I First Kissed You“, která jakoby k posluchači doléhala z barů deštivého New Yorku padesátých let. Zkrátka a dobře, kapela EXTREME se stala jednou z největších lahůdek na americké rockové scéně devadesátých let a dělo se tak oprávněně, neboť jejich skladby obsahovaly mnohem více podnětných, pestrých a zajímavých prvků, než tomu bylo u většiny ostatních.

05.01.2017	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz