EXTREME - Waiting For The Punchline

90%

Čtvrtá a poslední před-rozpadová deska „Waiting For The Punchline“ nakonec vyšla na začátku roku 1995 a do zvuku EXTREME se promítlo i dosti obměněné klima v tehdejším hudebním průmyslu. Hardrocková kapela tak poněkud zdrsněla a charakter nových skladeb koketoval s tehdy stále ještě aktuální vlnou grunge a rockové alternativy, což ovšem neznamenalo, že by kapela jaksi zapomněla vytvářet prvotřídní řemeslo. Ze zpětného pohledu vnímám album jako velmi dobré a nebojácné, takže jsem velmi rád, že se čtveřice tenkrát řídila zejména potřebou znít aktuálně a dala průchod vlastním tvůrčím a hledačským vizím. Změny se ostatně promítly do celkového zvuku, protože materiál vyzníval o dost zemitěji a tvrději a tak ještě dnes platí za špičkový vzorek hudby reprezentující prvotřídní americký rock poloviny devadesátých let. Vždyť v takovém týmu muzikantských es zkrátka nejde nevytvořit skvělé dílo. Jen zde ještě připomenu, že se u EXTREME tehdy poprvé a naposledy představil bubeník Mike Mangini (do té doby ANNIHILATOR), kterému už zkraje roku 1994 Bostoňané hodili laso (krátce před evropským turné, na kterém předskakovali AEROSMITH), aby zacelili místo po Paulu Gearym, jenž se rozhodl hudební kariéru pověsit definitivně na hřebík. V době vydání jsem desku „Waiting For The Punchline“ považoval za daleko větší úlet, než jak na mne působí dnes. Tohle bylo zjevně způsobeno stylovým posunem od o dost uhlazenějšího a sofistikovaného předchůdce. Ze zpětného pohledu však tvrdím, že se jedná znovu o pravý hard rock, jen s tím rozdílem, že byl pod Nunovou producentskou taktovkou, jak po zvukové stránce, tak i co se týče některých postupů, ovlivněn alternativními trendy v rocku. Skladby na něm obsažené s k melodiím propracovávají o něco úporněji, než tomu bylo u starších alb, to je zkrátka fakt, ale fakt, který desce s odstupem doby vlastně slouží a dělá jí zajímavou, protože ve zkoušce času songy obstály. Materiál se může směle stavět vedle obou předchozích, neboť skladby sice mají delší akceleraci pro dosažení chytlavosti, ale jejich kouzlo se dostaví a posluchače zaručeně spoutá.

Nápadné jsou hutnější spodní proudy, které duní ve zdejších písních. Mike Mangini v rytmickém tandemu s Patem Badgerem se zkrátka postarali o špičkový zeppelinovský groove, který výrazně ovlivnil charisma celého materiálu. Nuno Bettencourt naopak jakoby mírně zjednodušil a zpomalil svou hru, do popředí se tak dostávaly jak hutné riffy inspirované hrou Jimmyho Page, tak táhlé vyhrávky a hypnoticky posazená sóla. Nic však v případě EXTREME nebylo tak jednoznačné, takže i o tomhle materiálu lze ve výsledku říct, že jej nejde charakterizovat několika větami, neboť znovu pojímá celou řadu ingrediencí nesourodého stylového spektra. Z mého pohledu se kapela podařilo skloubit prvky hard rocku sedmdesátých let s moderním zvukem ovlivněným rockovou alternativou a funkem z devadesátek.

Inspirace LED ZEPPELIN je znát v mohutné „Tell Me Something I Don´t Know“ nebo také hned v úvodní skladbě alba - „There Is No God“, což je způsobeno nejen Bettencourtovou hrou se zatěžkanějšími riffy, ale zejména mohutnými Manginiho údery, které tolik vybízely ke vzpomínce na Johna Bonhama. To samé v bledě modrém se děje ve skladbě „Naked“, kterou bych svým způsobem čekal spíše od tehdejších RED HOT CHILI PEPPERS. Parádní je zde instrumentálka „Midnight Express“, bravurní ukázka Bettencourtova kytarového mistrovství. Člověk z jeho hry úplně cítí tu jízdu a užívá si každého precizně načasovaného detailu. Svou nažhavenost však celá kapela prokazuje i v takřka hendrixovsky hrubiánských číslech jako „Hip Today“ nebo „No Respect“. Skvělá je zde průrazná hitovka „Cynical“ s nepokojnou funky kytarou. To všechno byly skladby, které se ve své době zdály, že balancují na hranici mezi hard rockem a alternativními trendy. 

No a nakonec musím upozornit na znovu prvotřídní pěvecký výkon Garyho Cheroneho, jenž měl znovu mnoho příležitostí potvrdit jak všestranným a neobyčejným zpěvákem je. Ať už šlo o jemněji odzpívaný song nebo bouřlivý vál, se vším si Gary poradil na výbornou. Dokonce bych řekl, že mu slušela i ta ospalá poloha ovlivněná grungem, kterou jsem zaznamenal ve skladbách jako „Leave Me Alone“ nebo „Evilangelist“. Deska prodejně sice propadla a kapela se v roce 1996 na více než desetiletí rozešla, nicméně je potřeba zdůraznit, že, i přes daleko menší hitovost, se materiál zdařil a prokazoval své kvality i s velkým časovým odstupem. Neúspěch? Právě naopak, jistá neprvoplánovost zdejších skladeb, v kombinaci s vycizelovaným muzikantským vkladem, prokázala „Waiting For The Punchline“ ohromnou službu a způsobila, že materiál prakticky není schopen stárnout. Mistrovské dílo hardrocku poloviny devadesátých let od těch nejlepších z nejlepších. To mi věřte.

07.01.2017	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz