FACE THE DAY - Echoes Of The Child´s Mind
Po loňském komornějším projektu MARTIANS, na kterém Martin Schuster spolupracoval s Martinem „Spacoshem“ Peřinou, přichází právě čas na třetí řadovku FACE THE DAY, tedy skupiny, kde první z Martinů stojí autorsky a muzikantsky hlavně sám za sebe. Tahle kapela získala řadu pozitivních referencí již prostřednictvím předchozí tvorby, hlavně pak díky druhé desce „Stuck In the Present“ z roku 2018, která se vykazovala svěžím náhledem na progresivně laděný kytarový rock se silným autorským vkladem a vkusnou instrumentací. Nevím jestli je to vlivem práce na MARTIANS (spíš bych řekl že ne), ale trojka FACE THE DAY „Echoes of the Child´s Mind“ na mne od prvních chvil dělá dojem poklidnější, náladotvorné a o poznání melancholičtější sbírky, než tomu bylo u obou předchozích alb. Jde o artovou pocitovku, které je vlastní moderní výraz a špičkově ošetřený sound, jenže cosi mne brání se do alba trvale a po celou jeho délku ponořit.
Post-rockově laděná kytarová meluzínka zahajující úvodní song „It´s Over“ má v sobě obzvlášť velkou dávku tesknosti. Navíc když tomu Martin ještě pomáhá uzoufanou náladou svého hlasu, může se song ukázat zásadní zkouškou pro všechny milovníky rockové dravosti. Rubikonem, který prostě nejde překročit. Zde opravdu nešlo vybrat tesknější a méně dynamický úvod, navíc melancholická nirvána pokračuje i v druhé unylce „Grown Up“, stojící na výrazném partu piána a znovu na Martinově depkoidním hlasovém projevu. Opravdu se začínám ošívat.
Pro mne osobně tak deska začíná až s třetím songem, toolovsky laděnou parádou „There´s a Place In My Mind Where I Tend To Hide“, která stojí na bravurně poskládané kaskádě riffů a vkusně zapasované klávesové aranži, přidávající songu na dramatičnosti. Vzhledem k tomu, že jde nakonec o instrumentálku, cítím ve výsledku opět mírný nádech zklamání. Vždyť právě tyhle kytarové party jsou tak úžasné a je velká škoda, že nebyly využity pro tvorbu nějakého nazpívaného monstra, je jedno, že by se tím song prodloužil o dalších deset minut. Výrazné emoce rozněcující skladba patří zde k tomu nejpovedenějšímu, avšak mohla ze svého potenciálu vytěžit ještě víc.
Prostředek nové desky je nejsilnější, neboť skladby jako „Bright Dot In the Darkness“ nebo hlavně „Entangled Souls“ reprezentují přesně tu polohu, která Schusterovi svědčí nejlépe. Přímočaré kytarovky s neprvoplánově vedenou, avšak okouzlující melodikou se mu staly vlastní právě na předchozích dvou albech a právě tyhle věci jej jako autora a hudebníka letos reprezentují v tom zcela nejsympatičtějším světle. Bezesporu jde o jedny z nejlepších songů, jaké kdy napsal.
Album bohužel ve svém závěru, prostřednictvím „Panta Rhei“ a „Last Kiss“, zas upadá do oné melancholické, zívánkové roviny, a tak s ním bude mít řada posluchačů poněkud obtížnější zkušenost. V těch nejjemnějších momentech své tvorby je Martin zkrátka nesnesitelný a to tvrdím navzdory faktu, že jeho práci uznávám a vždy mne přišla přínosná. Příště zkrátka více života do toho umírání, jinak se může stát, i přes z formálního pohledu dobře odvedené řemeslo, že ty skladby prostě nebudou bavit už skoro vůbec nikoho. On už i ten album od MARTIANS k opakovanému poslechu zas až tolik nevábil.
| 20.09.2022 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
