FAIRY TALE - That Is The Question

80%

Utopený v minulosti, tak si někdy připadám. Překvapí mě tedy kdeco. Na druhé straně mohu vždy mávnout rukou a říct ono pohodlné „tohle už tu bylo“. V případě slovenských FAIRY TALE a jejich novinky „That Is the Question“ se však zmíněný přístup neuplatnil, upřímně ani nemohl. První poslech několika ukázek totiž vedl jen k dílčím závěrům, zejména o nesporných kvalitách zpěvačky a zajímavém doprovodu, jehož potenciál jsem zpočátku spíš tušil, než vnímal. Tušený potenciál ovšem lákal, protože sliboval nemálo prostoru k intenzivnímu prožitku. Chtělo a mohlo se tudíž postoupit dál, resp. hlouběji. S přibývajícími poslechy začala dominance hlasu ustupovat, objevovaly se další a další vrstvy. Nakonec zavládla rovnováha a vše do sebe perfektně zapadlo. Prožívání dostalo zelenou.

Takže o prvotní, ničím nezkreslené dojmy jsem se již podělil a nyní se mohu vrátit na začátek. O kom že to vlastně mluvím? O jednom projektu, resp. skupině, jejíž produkce mě nějakým záhadným způsobem míjela, přestože se odehrávala takřka „za humny“, a později navíc i na prestižním košickém labelu Hevhetia. Za vším stojí kreativní duo Peter Kravec, Barbora Koláriková, které pod hlavičkou FAIRY TALE a s pomocí dalších výborných hudebníků připravuje velmi zajímavé nahrávky. První spatřila světlo světa v roce 2005, poslední, tj. čtvrtá, právě letos. Kytarista Peter hraje, skládá a produkuje, Barbora zpívá a teď i brnká na čtyři tlusté struny. Jádro sestavy doplňuje na posledních deskách bubeník Lubomír Pavelka.

Ačkoliv se kapela evidentně nesnaží o efektní útok na první signální, atraktivní až dráždivá rocková dřeň na novince nechybí. Možná je jí dokonce víc než v minulosti. S přehledem a nadhledem podaný prog/art rock jako východisko pro vše. Intelektuální tvář FAIRY TALE si díky tomu nasazuje lišácký úsměv a zve vás na zdánlivě uměřenou party, které se zúčastní samí příjemní lidé a ze které se vám nebude chtít odejít. Ve slůvku art se v případě „That Is the Question“ neskrývá unavené retro, hráčská exhibice či hodina a půl hudby, natož pak od člověka odtržené či neživotné „něco“, ale velmi chytře vystavěné, hravé písně. Dotyční se v prvé řadě obracejí na posluchače, aniž by se mu jakkoliv podbízeli. Zmíněné umění zde tedy spočívá právě v důrazu na obousměrnou a také vkusnou zábavu. Jinak řečeno: „My si budeme hrát a vy se můžete dobře bavit.“ Zdůrazňuji ono sloveso „můžete“. Podmínkou dobré zábavy přeci jen něco bude. Myslím, že nemálo fanoušků rockové hudby ji dokáže splnit bez větších problémů. Řekněme, že poslech této „Pohádky“ vyžaduje trochu snahy o odbourání konzumního „požírání“ hudby a také smysl pro humor či sebeironii vylučující toxicitu.

Všemu pak pomáhá decentní, introvertně laděná produkce, která respektuje a vyvažuje extrovertní zpěv. V ničem mu nebrání, naopak, drží se v pozadí. Všemi možnými způsoby přitom podporuje vokální linky. Výrazný hlas s sebou nese autenticitu a živočišnost, doprovod pak chytrost, bohatou zvukomalbu, důraz na všestrannou perfekci, ale také nemalou dávku empatie. Nepatrný odstup od zpěvu přesto zůstává zachován. Ve výsledku se jedná o vražednou kombinaci zaručující kromě zábavného poslechu taktéž onen individuální prožitek; dodávám, že ničeho menšího než komplexně pojatého uměleckého díla. Ostatně výtvarná stránka CD digipacku a bookletu, o kterou se postaral renomovaný Hugh Syme, hovoří za vše. V daném případě nejde o výstřelek solventního muzikanta, nýbrž o logickou volbu. To samé lze říci o masteringu slovutného Simona Heywortha.

Uvolnění z bokovky BABOKALYPS (2017) střídají na novém albu pochyby, napětí, otázky a temnější tóny, ukázkově propojené s výtvarným zpracováním CD. Inu hamletovské téma se neptá.:-) Láskyplně květinová nálada z deset let starého předchůdce „Loveland“ je tatam. Doba pokročila, za dekádu se leccos seskládá jinak a – což je podstatné – FAIRY TALE se nikdy neopakují. Leccos napoví už výborné, ambientně laděné intro „Waiting the Sound 1“. V obdobném duchu i kvalitě se pak nesou i dvě stejnojmenné mezihry. Nechybí jim hloubka, ze které se kapela opakovaně odráží k hladině žití a otázkám, které ho provázejí a které nám tlumočí na rockovém půdorysu. Startuje titulní věc. Absolutně žádná pompa, maximálně transparentní až syrový zvuk. Vliv YES, RUSH a spol. je zřejmý. Nečekejte suitu, desku otevírá přímočará rocková píseň s promakaným doprovodem a velmi jistou Barborou. Na lehce slovanskou angličtinu jsem si stejně jako v případě nedávno recenzovaných DYING PASSION zvyknul záhy. Poslední minutu obstará překvapivě tvrdá a pesimistická pasáž.

Těch překvapení není málo. Vlastně dost. Progres? Nic jiného mě nenapadá. „Time Heals Nothing“, další výrazná, v podstatě hitová skladba někde na pomezí DEEP PURPLE, THE DOORS, ANATHEMY a pozdních QUEENSRŸCHE, navíc oděná do prostého rokenrolového hávu. V pohádce holt může stoprocentně fungovat cokoli, zvlášť když Peter a hostující klávesisté neustále čarují. Výbornou práci odvádí i řízná baskytara Barbory. Hráčské souznění kulminuje ve „Wise Men Keep Silent“, zdánlivě poklidné prog instrumentálce, dobroušené vokalízou Barbory k naprosté dokonalosti. Pro mě pocitově jeden z vrcholů. Pecky „Wake Up“ a „Girl of the Opera“ jsem přeskočit nechtěl. I tady lze hovořit o neutuchajícím proudu neotřelých nápadů a hudebního vtipu, demonstrovaného na hráčské i vokální bázi.

Asi bych měl přestat chodit kolem horké kaše a konečně zdůraznit, že na „That Is the Question“ budete vatu hledat marně(!) a nenajdete ji ani v závěrečné (kratičkou legrácku „Dot“ nepočítám) desetiminutové kompozici „Sophie“. S tím dalším už si budete muset poradit sami.:-) Do rukou se vám dostává stará forma s neotřelým, hodně štědrým artovým obsahem, představujícím zároveň smysluplnou alternativu k tomu, co jsme si zvykli označovat jako progresivní rock nebo metal. Toť vše. FAIRY TALE zůstali sami sebou a také definitivně dospěli. Natočili tudíž své nejrockovější album, a já jim za to děkuji. Always keep the music, no question about it...

22.03.2022	Diskuse (4)	Pekárek hackl@volny.cz