FAITH NO MORE - Sol Invictus

70%

Když se po tak dlouhé době rozhodne pro comeback taková kapela jako FAITH NO MORE, pak už věřím v návrat prakticky všeho. Nesourodí, rozhádaní, každý s plány a vírou v úplně něco jiné, v této situaci dávali všem svým věrným v roce 1998 vale, s tím, že návrat již nikdy více. Uběhlo dalších sedmnáct let a tento kvintet má za sebou celou řadu návratových koncertů po celém světě a nyní konečně dochází i na album, o kterém samotní muzikanti tvrdí, že by nikdy nevzniklo, kdyby v průběhu jeho tvorby poznali, že už na to prostě spolu nemají. Než aby přišli s nějakým zbytečným retro odvarem, to už radši nenahrávat nic. Výsledek, který nakonec dostal název „Sol Invictus“, tato předsevzetí plní zhruba z poloviny. Kalifornské blázny poznáte zaručeně, i když jim je zde vlastní strohá forma, která v mnoha momentech působí přímočařeji a úsporněji, než cokoliv kapela kdy nahrála ve svém zlatém období. A proč vlastně tvrdím, že se jim návrat zadařil napůl? No proto, že o retro jde každopádně, jen se z toho kapele podařilo vybruslit se ctí, díky stále ještě vcelku dostatečnému množství dobrých nápadů a také nalezení vhodné chemie ve studiu, kdy se z oněch nápadů povedlo vysochat album, které se vlastně zas až tolik nepodobá žádnému předchůdci, jen zkrátka zní jaksi povědomě.

Prim hraje dle očekávání charismatický hlasový projev Mikea Pattona, který potvrzuje, že ze své fazóny zhola nic neztratil. Druhou nejvýraznější personou je klávesák Roddy Bottum, ten sice skladby nevymalovává takovou paletou klávesových ploch jako v dobách dávných, ale spíš operuje s nezkresleným pianovým zvukem. Jemu jsou vlastně přizpůsobeny i na parametry Fejtů nepříliš komplikované skladby, které se nesou převážně ve středním až volnějším tempu. Nečekejte zde tedy žádné splašenosti, pravda je taková, že nejtvrdší a nejzběsilejší věcí je dopředu známý „Superhero“, druhý odkrytý song, který začíná jako nabušená punkovka, aby se postupně proměňoval do atmosféričtějších fází. Mou nejoblíbenější skladbou je však až následná „Sunny Side Up“, která má z mého pohledu největší hitové ambice a velmi příjemně se díky své klasické rockovosti poslouchá. Mám to prostě tak, že kdykoliv v něčem alespoň trochu slyším METALLICU, zbystřím. Zkrátka žádný experiment, ale song s jasnou stavbou. Ona vlastně celá tahle novinka zas až tolik neotřelých experimentů nenabízí.

Schizoidní „Separation Anxiety“ patří mezi největší svěženky, mezi skladby, které ještě v roce 2015 působí hodně aktuálně i vzhledem k tomu, že onen nervní projev je v případě FAITH NO MORE velmi nepřekvapivým až tradičním. Skladba s hororovou atmosférou se zde na vás řítí jako kamión řízený nepříčetným chlápkem po nočním Sunsetu. Nezvykle upozaděná mně na albu přijde rytmická sekce Billy Gould/ Mike Bordin, která se nevydává na nějaké procházky za účelem naplnění slova crossover, stejně tak je tomu v případě kytar, které sice občas pořádně zaburácí, ale jinak můžu říci, že většina skladeb je oproštěná od oné kytarové natlakovanosti. V případě FAITH NO MORE ostatně kytara nikdy nehrála první housle, takže je vlastně všechno při starém.

Výjimkou je třeba píseň „Cone Of Shame“, ta ve svém poklidném rozjezdu i v pozdních tvrdších fázích stojí kromě Pattonova hlasu především hlavně na barově zahuhlané kytaře. Stejně tak dává prostor kytaře „Rise Of The Fall“ ve stylu raných osmdesátek, operující s prvky reggae a post-punku. „Black Friday“ je další ze skladeb s punkovým nádechem, občasně mně zde Patton sklouzává do hlasové polohy Iggyho Popa, ale krátký a uřvaný refrén tuto možnost zamítá. Dlouho dopředu zveřejněný song „Motherfucker“, jenž se plazí a postupně ovíjí své pařáty kolem nebohého posluchače, mám vlastně za jednu z nejslabších skladeb.

Nejdelší položkou je záludný bastard „Matador“, což je song nervní, ovšem na druhou stranu i vcelku komorně pojatý. Nepříliš rychlé tempo umožňuje Pattonovi dokonalou předváděčku svých hlasových schopností, kterých si Mike samozřejmě dokonale užívá a to v mnohem divadelnějším podání. Další z početného zástupu pomalých skladeb je závěrečná „From The Dead“, kterou můžeme i třeba v nadsázce chápat jako oslavný popěvek návratu kapely, nebo také happy end či nějaký sebe poškozující fórek. Osobně si myslím, že se nová deska s těmi klasickými měřit nedá, ale to se vlastně ani nečekalo, důležité je, že FAITH NO MORE nepřišli s průserovou nahrávkou, ale na krátké časové ploše předvedli deset věcí, z nichž většina prostě svou zajímavost má a baví.

12.05.2015	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz