FATES WARNING - Long Day Good Night

80%

Krásné, napůl ambientní intro, zakomponované do úvodní skladby „The Destination Onward“, slibuje hodně. Nezůstalo však jen u slibů? Nevím, po týdenním ponoru jsem se nikam neposunul. Písně plynou a nic zvláštního se neděje. Měl bych psát recenzi, jenže místo dalších poslechů, které by mi mohly něco napovědět, se novinku prog metalových klasiků chystám spíše odložit „na později“. Čelím snad chybě na příjmu? Všechno je totiž v pořádku. Dokonce nemohu napsat ani ono „zdánlivě“. Jim kytarami neskrblí, Ray se do všeho pěkně pokládá a rytmická sekce hraje famózně, protože Joey s Bobbym jsou nejen totální profíci, ale i srdcaři odevzdávající za všech okolností maximum. Takže víš co? Když si nevíš rady, ještě jednou si tu obrovskou porci muziky pusť a vypiš se z toho, co právě posloucháš, poté třeba k něčemu dospěješ.

FATES WARNING už představovat nemíním. Jde o zásadní metalovou kapelu, studijního materiálu tudíž existují spousty. Kdo se s ní neseznámil, měl by. K dispozici má opravdu dost variabilních desek, které dokládají talent kytaristy Jima Matheose i jeho vytrvalou snahu o postižení těch nejniternějších emocí šesti strunami, a to ve škále od nejjemnějšího akustického brnkání po ultra heavy riffy. Hra dotyčného ovšem působí dost introvertně, potřebuje proto něco jako hlásnou troubu, resp. „feeling makera“ prvního sledu. Postě někoho, kdo by posluchače nalákal ke vstupu do jím roztáčeného kytarového víru. Zpěvák Ray Alder plní uvedenou roli věrně i poctivě; a minimálně ve studiu stále spolehlivě. Popsaný „emoční double“, provázený vzrušeným rytmickým tepem, pořád láká. FATES WARNING díky tomu všemu poznáte mezi tisíci, jakkoliv se ani oni občas neubrání inspirativnímu „mrknutí přes plot“. Pravidelní čtenáři Crazy Diamond už ví, jak rád si ulehčuji práci odkazem na nějakou jinou kapelu. V této recenzi nebude pro takový přístup bohužel prostor, celek je totiž znovu jedinečný (METAL!), nanejvýš zmíním nějakou starší desku. Nezbývá mi než to odedřít. Tak tedy dobrá, „Long Day Good Night“ znova, a to po dvacáté první.

Ha, něco se pomalu rýsuje. Nejsou nakonec moje problémy jen důsledkem faktu, že už příliš dlouho poslouchám povětšinou šablony a epigony? Nepodceňuji ani poslechovou senilitu, bojuji s ní, jak se dá, ale možná postupuje plíživěji, než jsem čekal, nebo to přeháním s pop metalovými, popř. nemetalovými deskami. Jinak bych přece musel slyšet hned, že první trojice skladeb má grády. Intro „The Destination Onward“, korespondující s atmosférou drtivé obálky, už jsem zmiňoval. V podstatě se jedná o intra dvě. Dvě pomalu se zvedající opony. Prvních 76 sekund odemyká desku, další dvě minuty samotnou skladbu, která se nám tak navzdory osmiminutové stopáži redukuje do svébytné písňové podoby, pilované Matheosem zhruba posledních deset let. Typický je pro ni příklon k tradičnějšímu metalu a decentně i k atmosféře famózního zářezu „Inside Out“. Zvuk ani tentokrát neohromuje, působí přirozeněji. Perfektní je zejména mix renomovaného Joea Barresiho s lahůdkově servírovanou baskytarou Joey Very.

Přichází hitovka „Shuttered World“ a s ní o něco větší tlak. Parádně za to vzal i Alder, který má co zpívat i mimo „osudový“ refrén; hostující Michael Abdow přihazuje vytříbené sólo. Škoda přeškoda, že mu Jim nedal prostor ve více než třech věcech. Tam, kde se dotyčný objevil, začaly skrze dusný kytarový patchwork pronikat sluneční paprsky. Tak honem rychle zatáhnout a zatěžkat dalším dílkem, ať mohou emoce víc kvasit. „Alone We Walk“ se zdá být pro tyto účely ideální. Vše se valí, razantní vpády bicích Bobbyho Jarzombeka nemají chybu, znovu chválím zvuk, který jim dává ještě větší sílu. Nejen zde si začínám všímat textů a jejich splývání s náladou masy tónů v typickou depresivní kvalitu, kterou nás Jim na mnoho způsobů zásobuje už desítky let, zejména pak od chvíle, kdy do sestavy přibyl Ray. Posloucháte a vše se jeví být plynoucí a spějící ke konci, pomíjivé, odeznělé, odžité, vyšumělé, vyčerpané, pasé, prostě totálně v … . Pokud už něco zůstává, jde primárně o bolest a smutek. Opět (snad ještě více) absentují výčnělky, které by posluchači pomáhaly snadno vystoupat nad hladinu proudu emocí, pořádně se nadechnout a rozkoukat. Díky textovému pojivu neexistuje skulina, není kam uniknout. K víře snad? Není nakonec Matheos se svou bezútěšností největší „krypto-white-metalista“ pod sluncem? Nechme toho. Zůstává nám ve své podstatě konzervativní metalová hudba, které musíte propadnout. V opačném případě ztrácíte čas. Z hlediska pocitového bych rád psal něco o písničkovém „Disconnected“ bez synťáků. Tak lehké to však zas není, i když nějaké ty „parallels“ cítím.

Jedeme dál, jemná kytarovka „Now Comes the Rain“ přináší procítěné brkání s občasným a ve finále, gradujícím přitvrzením. Příjemná věc. Následuje „The Way Home“, nebudu plýtvat superlativy. Nejlepší skladba z desky, tedy pro mě osobně. Někomu může vadit pomalý rozjezd, někomu zas něco jako kamikaze roje sršní mandarínských na prodejnu činelů v podání Bobbyho. A zas ten Abdow. Chcete si zahrát na desce FATES WARNING? No, nějaká kvalita tam musí být už z povahy věci, že? Relativně klidnější časy završuje „Under the Sun“, obohacená autentickými smyčci. Jejich „přírodní“ nástup má ohromnou sílu, kontrastující s dalším, podstatně jemnějším využitím totožného motivu. Hraje se uvolněně. Pro rádia? Kolem roku 1991 možná. Předposlední kapitolu otevírá „Scars“; znovu se přitvrdí (slabý lidský červ není stále zašlápnut, bojuje). V alternativnější „Begin Again“ ještě víc. Společně s „Liar“ bych ji mohl postrádat, resp. nejlépe ocenit v roli bonusů na samostatném cd. Pokud by na výbornou „Scars“ navázal intimní kousek „When Snow Falls“ a pak přišla na řadu po všech stránkách nabušená „Glass Houses“, finále v podobě suity „The Longest Shadow of the Day“ by vyniklo daleko lépe. Zde se totiž Matheos opravdu rozmáchl. Zapotil se však hlavně Bobby, který v jednom rozhovoru avizoval, že zmíněnou skladbu v budoucím koncertním setlistu nesnese. Pětiminutové instrumentální peklo ústí v kontemplativní pasáž, během níž se posluchač vrací až někam na začátek alba. K oponám, které se tentokrát zatahují. Nálada se nemění ani během závěrečné „The Last Song“, smutek se ovšem prohlubuje:

Vzpomínky

Přicházejí, aby padaly jako listí

Byli jsme blázni, kteří stále něco předstírali

Svět nám ležel u nohou

V letním slunci

Ale teď začíná zima

Opona padá, končíme a děkujeme za pozornost. Provaz si můžete vyzvednout v šatně. Devítku už nepůjčujeme, lidé nám ji nevraceli.

Resumé: FATES WARNING se neopakují, resp. jen v tom, že znovu natočili výborné album, jemuž v daném případě téměř nic nechybí, pouze něco málo přebývá. Doufám, že se neloučí. Jestliže ano, stylovější už být nemohli. Hodnocení berte s rezervou, byl jsem přísný. Dali mi dost zabrat.

01.12.2020	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz