FELLOWSHIP - The Skies Above Eternity
Metal není úplně žánr pro celou rodinu. Kdo metalové kritérium přímo nezohledňuje při výběru partnera/ky, tak si doma hlasitého poslechu zejména těch extrémnějších odnoží lesklého kovu moc neužije. Proto čas od času udělá radost kapela či deska, která se celodomácnostně použít dá. Něco jako family film od Disneye. Podobné desky ocení člověk zejména v období okolo Vánoc, kdy tráví rodina čas pospolu a metalista nechce poslouchat stokrát obehrané koledy, a i Bacha nebo Mozarta je dobré prokládat něčím modernějším. Spolehlivě se přitom dá sáhnout k powermetalovému žánru, který je dostatečně měkký, dostatečně melodický a dostatečně nekomplikovaný. Jak psal nedávno čtenář Fenris13 v diskusi pod příslušným koncertním reportem. „Šla by celá rodina. Nejmladší miluje WINDROSE (protože trpaslíci), dcera ujíždí na POWERWOLF a prostřední potomek má rád obojí.“
Vůbec nejpovedenější powermetalová deska z poslední době je myslím loňská „Glory“ od chlapců z Idaha zvaných BY FIRE AND SWORD. Řada solidních elpíček žánru se ale objevilo i letos. Na začátku roku nás obšťastnili třeba severští klasici SONATA ARCTICA, v pololetí následovali POWERWOLF a silný počin od ORDEN OGAN, v posledních měsících se pak se slušnými deskami vytasili WIND ROSE nebo BROTHERS OF METAL. Numero uno letošního powermetalu ale přišlo až v listopadu v podobě kapely, kterou jsem doteď vůbec neznal.
Jde navíc o kapelu ze země, která moc síly nejen v powermetalu, ale v metalu obecně už dloooouho neprojevuje. Ano, mluvím – možná překvapivě – o Velké Británii. Když se na to teď dívám, jsem až konsternován. Po sedmdesátých letech a počátku osmdesátek, kdy takřka vše dobré a novátorské pocházelo z Ostrovů, přišel těžko uvěřitelný sešup a za posledních čtyřicet let lze spočítat ty opravdu hvězdné britské kapely na prstech obou rukou. A se vší úctou ani CARCASS ani NAPALM DEATH ani PARADISE LOST nejsou IRON MAIDEN nebo JUDAS PRIEST.
Těmi nejsou a samozřejmě také nikdy nebudou ani FELLOWSHIP. Jejich hudba není originální a nezapíše se do dějin novými myšlenkami. To by si také museli vybrat jiný žánr, než je power metal, který se už ve svém DNA opírá o tradici a osvědčené postupy. Základem koktejlu úspěšnosti jsou tu svižné a spíše jednoduché písně ideálně se silnými melodiemi. Přidáme zajímavého vokalist(k)u s dobrým rozsahem a spolehlivou, ale příliš nevyčnívající rytmickou sekci. Podmínkou možnou, nikoliv nutnou je pak kytarový ekvilibrista, který dokáže sémo támo vytáhnout nějaké to střelhbité sólo a arpeggio.
Vším tím disponují chlapci z Harwiche v Essexu na jihozápadě Anglie. Relativně teplé a příjemné oceánské podnebí tu dalo vzniknout i vřelé, nenáročné a dobře se poslouchající hudbě. Jejich uchu lahodícímu lektvaru nakonec velice ochotně podlehlo celé moje tělo. Už asi trochu volalo po odpočinku a bylo unaveno těmi extrémnějšími polohami žánru, které mi doma v poslední době převážně zněly. Už dost, chci něco normálnějšího, šeptalo nejdřív a pak se ozývalo stále hlasitěji. Ale teprve pří poslechu FELLOWHSIP jsem mu začal konečně naslouchat.
Úvodní singlová „Hold Up Your Hearts (Again)“ se o to ještě nepostarala. Sice slušná rychlá startovací vypalovačka, ale až na vcelku chytlavý refrén nic zas tak úžasného. Hned od druhé „Victim“ už se ale vše vyladilo do té správné polohy a já byl chycen. Silná melodie sloky, zpěvný refrén, správně úderně podpůrné riffy. Skladba má navíc až jakýsi osmdesátkový feeling a výrazem se vokalista Matthew Corry vydává až snad někam k DURAN DURAN nebo A-HA. Tenhle osmdesátkový touch se pak proplétá celou deskou, která je tak zvukově i o něco jemnější než předchozí (stejně dobrá) „The Saberlight Chronicles“.
I na novince na nás společníci sypou jednu hitovku za druhou: druhý singl „Dawnbreaker“ s diskotékovým refrénem, speedovky „King of Nothing“ a „Bitter Winds“ nebo uvolněnější „World End Slowly“. Víc než polovina skladeb jsou tu šlágry na okamžitý opakovaný repeat a zbytek se také neztratí. Jedinou relativní slabinou Nebes nad věčností oproti hodinové prvotině je kratší stopáž okolo čtyřiceti minut. Ale někdo má tyhle uměřenější desky rád a k téhle svižné hudbě od podlahy se to i hodí.
Vedle nesporného skladatelského umu a schopnosti skládat chytlavé melodie – za kterými v téhle kapele možná překvapivě stojí bubeník Callum Tuffen – je nejsilnější devizou souboru zpěv Matthew Corryho. Má příjemnou barvu hlasu a přirozený projev bez okázalých manýr. Umí se vyšvihnout do falzetových výšek, ale neškrábe se tam zbůhdarma často a na sílu, jak bývá v tomto žánru občas zvykem. Podobně nenásilně působí i kytary Sama Browna a Brada Woska. Neexhibují a nederou se zbytečně kupředu. Občas samozřejmě ukážou, že za to umí i oni zatáhnout, ale většinou hlavně přesně načasovanými sekavými riffy podporují rytmickou sekci nebo melodickými vyhrávkami opentlují hlavní linku písně.
Skladatelsky i hudebně mají kluci na to, aby se stali jednou z (nej)větších kapel žánru, otázkou, zda to je vůbec i jejich cílem a jestli na to mají drajv a vytrvalost. Zatím to asi spíš tak testují. Pomoct by mohlo i to, že si minimálně zkoušejí vytvořit nějakou odlišitelnou image, která je v moderním powermetalu potřeba víc než jinde. POWERWOLF si hrají na vlkodlaky, WIND ROSE na trpaslíky, BROTHERS OF METAL na Vikingy. Fellows nejsou přímo takto vydefinovaní, ale už v názvu i texty se inspirují Tolkienem, Dungeons and Dragons, Artušem a podobnými epickými vyprávěnkami. Aby zatnuli svůj meč hlouběji do metalového fandomu, by ale také potřebovali víc koncertovat a ideálně vyrazit do světa jako support nějaké větší bandy. Osvěžili by mimochodem i nějaký ten náš žánrově spřízněný festival jako MASTERS OF ROCK nebo METALFEST. Na tyhle hraničáře bych si rozhodně i přivstal…
| 28.12.2024 | Diskuse (0) | Gazďa |
 |
