FIDDLEHEAD - Death Is Nothing To Us
Post hardcore, melodický hardcore, emocore. Tyhle škatulky lze nalézt
v souvislosti s bostonskými FIDDLEHEAD. A každá je svým způsobem
pravdivá, za mě teda nejvíc ten melodický hardcore. Je to taky prý
„superskupina“ složená z členů jiných úderek, pohybujících se v různých
zákoutích moderní americké hardcore scény. Já teda nejsem žádný expert
na tuto subkulturu, vybírám si z ní jen pár kapel, které mě něčím
specifickým zaujmou, proto ani názvy domovských kapel tohoto ansámblu mi
bohužel nic neříkají. Tak či onak se mi do hledáčku dostali právě
FIDDLEHEAD, a to díky kombinaci zvuku, melodičnosti a poselství, které
je z jejich hudby cítit.
Letos je to už deset let, co fungují na
scéně. První EP „Out Of The Bloom“ vydali právě v roce 2014, a až pár
let nato, v roce 2018, pak plnohodnotný debut „Springtime And Blind“.
Narazit na ně v tomto období, asi bych je přešel bez většího zájmu.
Melodicky ještě lehce nevýrazné, zvukově víc alternativní, prostě jedna z
mnoha podobných kapel. Věci se pak výrazněji změnily k lepšímu s albem
„Between The Richness“ v roce 2021, kde modifikoval zvuk, zlepšilia se produkce a kapela se nebála použít výraznější melodické linky. Pořád bylo jasné,
že tohle není mainstreamové album, ale studiová práce je zde na velice
slušné úrovni. Na rozdíl od aktuálních hvězd hardcoru TURNSTILE nejsou FIDDLEHEAD tak
agresivní, a místo metalu mají zvukově blíž spíše k alternativnímu
rocku. Slyším tam odkazy na kapely typu THRICE, QUICKSAND nebo RIVAL
SCHOOLS. Zároveň si ale zachovávají přímočarost a údernost hardcorové
filozofie. Písničky mají málokdy delší než 3 minuty, alba se pak vejdou do 30ti
minut. Nechodíš kolem horké kaše, vyzpíváš (vyřveš) co tě trápí a
fertig. Zajímavé je i jejich živé koncertování. Protože zpěvák a autor
většiny textů Patrick Flynn je na plný úvazek středoškolským učitelem
historie, nepořádají dlouhá turné, spíše vystupují jednorázově, případně
dělají kratší, víkendová turné v konkrétním regionu. Známka punku.
Patrick není žádný velký zpěvák. Jeho hlas není nijak vábný, rozsahově
je to taky spíše bída. Vynahrazuje to ale nasazením. Celou deskou se
vysloveně prořve velice primitivním a dřevním způsobem, jen v některých
pasážích se pokusí o něco, vzdáleně připomínající zpěv. A takhle je to
úplně v pořádku. Je to intenzivní, je to živelné, má to koule.
Muziku
samotnou drží pevně za pačesy rytmická sekce, zejména bicí. Bubeník
Shawn Costa hraje jak o život. Precizně, aktivně, tvrdě. Bicí jsou v
mixu hezky vytažené do popředí, mají správně alternativní, syrový zvuk a
dominují tomu celému. Basák Nick Hinsch hraje slušný standard, škoda
jen, že v momentě, když se zapojí kytary, ustupuje zvuk basy trochu do
pozadí. Přitom když dostane prostor, tak společně s bicími parádně
budují pevnou kostru skladeb. Kytary v podání dvou Alexů, Heneryho a
Dowa, pak tomu všemu dodávají správnou šťávu. Jejich zvukový repertoár
je celkem pestrý. Kromě moderního hardcoru je tam slyšet alternativní
rock devadesátkového ražení, někdy dokonce lehce i stoner rock. Jestli
to srovnám opět s TURNSTILE, tak místo jejich typických rychlých
sekaných riffů se tady hrají spíše rozsáhlejší kytarové plochy, které
mají podpořit vážnější témata textů písní. Život a smrt, radosti,
každodenní boj, úzkosti, deprese. Každý to asi známe, život je
komplexní, jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Důležité je to nevzdávat, vstát, jít dál, bojovat. A to je zřejmě i hlavní poselství ukryté v písních.
Album odpálí minutovkou „The Deathlife“. Výrazné bicí, hezky spolupracující kytary, melodický řev. Následující „Sleepyhead“ ubere z agresivity, ale přidá na komplexitě, pestrosti zvuku, košatosti melodie. Přesně takhle to mám rád. A už přichází první z vrcholů alba, „Loserman“. Opět v mírnějším tempu, skvělé bicí, teď se i basa neztrácí tak moc v mixu a je to hned jiný level. Tohle byla zatím nejdelší skladba, dvě a půl minuty. A to tam nacpali dvě sloky, dva refrény, i post refrén. A když čekáte, jak se to dál vyvine, nebo alespoň ještě jednou se vrátí k refrénu, tak šmitec. V nejlepším je konec. Jak říká Flynn, jeden z producentů, se kterým kdysi spolupracoval, mu dal radu, že dobrá písnička musí ve dvou minutách říct vše podstatné. A jestli to nezvládne, tak pak musí mít naopak víc než sedm minut. FIDDLEHEAD se drží toho prvního, i když to někdy teda o pár vteřin protáhne. „True Hardcore“ je krásný příklad trochu podivného mixu, specificky s basou. Rázné intro bicí plus basa připraví půdu, ale po nástupu kytar basa ustoupí zbytečně moc. Škoda. Další z vrcholů přichází v podobě dle mě nejlepší skladby celého alba - „Sullenboy“. Jasný hiťas. Sonické kytary připraví na začátku scénu, zní to téměř jako nějaký space rock. Jednoduchá, ale úderná melodická linka vybuduje atmosféru. A pak to celé exploduje v téměř stoner rockovém refrénu, který jako by vypadl z některého z prvních alb QUEENS OF THE STONE AGE.
Album zní velice živě a autenticky, s citlivou produkcí a s důrazem na živelnost. „The Woes“ má dvě tváře. Hlavní část skladby je postavena kolem lehce podivného riffu a nevýrazné melodie, aby se v poslední části překlopila do tvrdší polohy, kytary začnou pořádně tlačit na pilu, a najednou to má šťávu. Lehce do indie rocku je pak hozená „Fifteen To Infinity“ s refrénem typickým pro moderní melodický hardcore. Vynikne zde i spolupráce kytar, kdy zejména ve sluchátkách je rozdělení do samostatných kanálů krásně čitelné. A závěr? Dáme slaďák? Ani náhodou. „Going To Die“ je další parádní vypalovačka. 27 minut, ani o chlup více. FIDDLEHEAD mají zatím stoupající tendenci, co se týče kvality alb. Doufám, že jim to vydrží i do budoucna, protože tento melodicky výrazný a zvukově pestrý hardcore mě vážně baví.
| 29.07.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
