FIREHOUSE - Nebe seslané k nohám fanynek (profil)

Pokud existovala v první polovině devadesátých let nějaká svěží a neokoukaná hair-metalová kapela, která zůstala svá a s přehledem odrážela nápor ze strany alternativního rocku a grunge, a ještě v pomyslném souboji dokázala vítězit, pak to byli jednoznačně FIREHOUSE. Čtveřice z města Charlotte v Severní Karolíně. Personálně stabilní band měl zkrátka šmrnc a neskutečný hitový potenciál, který i v devadesátkách stále ještě mnohé oslovoval.  Rozhodně jim však také nescházely zkušenosti a nutná muzikantská vybavenost. Historie kapely se totiž začala psát asi šest let před tím, než vůbec v roce 1990 vyšla bezejmenná debutová deska „FireHouse“ u mamutího kolosu Epic Records. Když totiž v roce 1984 lokální kapela kytaristy Billa Levertyho WHITE HEAT potřebovala bubeníka, na inzerát se přihlásil jistý Michael Foster. Asi o rok později se k této dvojici přidali ještě dva kudrnáči z kapely MAXX WARRIOR, tvořící posléze nápadnou image FIREHOUSE, talentovaný zpěvák C.J. Snare a baskytarista Perry Richardson. A protože kluci patřili spíše mezi pracovité a často koncertující muzikanty, než aby se jich týkaly nějaké skandály, není historie FIREHOUSE v časech před jejich velkým průlomem opředena žádnou zaznamenáníhodnou legendou.

Změna názvu na FIREHOUSE se uskutečnila těsně před podpisem smlouvy s major labelem Epic v roce 1989. Deska vznikala pod produkčním dohledem Davida Pratera, který svým vkladem natolik zaujal, že jej v roce 1992 dokonce angažovali DREAM THATER, aby jim zaštítil jejich druhou řadovku „Images And Words“. Nicméně Praterova práce a veškerý perfekcionismus se nesmírně odrážel už ve výsledcích hudby FIREHOUSE, jejichž bombastický sound a bezproblémová hitovost si získaly srdce nejednoho amerického posluchače. Není divu, že David posléze kývnul i na pokračování spolupráce a produkoval rovněž druhé a dle mého vrcholné album „Hold Your Fire“ z roku 1992, ostatně v té době už byli FIREHOUSE stadiónovým pojmem a jejich věhlas se pomalu dostával i na Starý kontinent.

Vraťme se však k debutové desce „FireHouse“, která vyšla v září roku 1990 a do roka se stala dvojnásobně platinovou, neboť stadiónové hymny jako „All She Wrote“, „Don´t Tread Me Bad“ nebo power balada „Love Of a Lifetime“ zkrátka zaujaly, a mnoho lidí považovalo tyto přes noc slavné rockery dost možná za nové DEF LEPPARD. Rozhodně to v té době, díky právě FIREHOUSE, nevypadalo s melodickou hardrockovou a metalovou hudbou zas tak zle. Kapela i její debut sklidily celou řadu ocenění, od objevu roku, přes nejlepší nový hardrockový artikl, až po nejlepší prvotinu. Ostatně i samostatné singly velmi bodovaly, a tak se zdála budoucnost nadmíru příznivá.

Když se šlo podruhé do studia, kapely jako NIRVANA, PEARL JAM, SOUNDGARDEN nebo RED HOT CHILI PEPPERS již ovládaly světové žebříčky populární hudby. Navzdory tomu však album „Hold Your Fire“ rovněž uspělo. FIREHOUSE využili svých největších předností a drželi se pořekadla o nezměněné receptuře z prvních prací, a tak dvojka prakticky navazuje v podobně bombastickém a pompézním duchu, ba co více, mám pocit, že po skladatelské stránce je ještě o kus silnější a kultivovanější. Ve studiu byl samozřejmě s muzikanty znovu David Prater a z druhého alba tak do světa brzy zní takové řízné hymny jako „Reach For the Sky“ nebo „Rock You Tonight“, odlehčená hitovka „Sleeping With You“ nebo dvojice fantastických a nanejvýš dojemných balad „When I Look Into Your Eyes“ nebo „Hold The Dream“, kde vystupuje onen nazdobený sound hezky do popředí a ukazuje světu svou velkolepost. Za onen prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup si ostatně kapela vysloužila rovněž i nějaké ty posměšky, nicméně potenciál chytlavosti byl v případě jejich skladeb prostě ohromný.

Na třetí desce už byly znatelné změny, neboť dobová móda kapele velela dostat do skladeb větší poměr určité zemitosti a přirozeného, klávesami nevyhnaného kytarového zvuku. Produkce alba „3“ z roku 1995 se tentokrát ujal Ron Nevison, což byl v oblasti zaoceánského metalu osmdesátých let velký pojem. Řada lidí považuje desku, která nevykazovala takovou dávku zdobnosti a chorálového bombastu, za slabší než dvě předchozí, ale existuje rovněž početný zástup fanoušků, jenž si myslí, že „trojka“ je nejsilnějším albem od FIREHOUSE. Záleží holt na tom, jak se komu líbil onen původní nadupaný styl a kolik lidí kapele věřilo, i když se své někdejší zbraně dokázala vzdát na úkor autentického rockového vyznění oproštěného od všech zkrášlovadel. Každopádně album „3“ znělo přirozeně, skutečně a kapela znovu předvedla početnou sadu obstojných rockových songů – za všechny třeba nadupaná čísla v úvodu sady „Love Is a Dangerous Thing“, „What´s Wrong“ nebo „Somethin´Bout Your Body“. Třetí album se nakonec nestalo stejně úspěšným jako dvě předchozí, neboť doba přála zcela jinému druhu hudby, nicméně závěrečná milostná píseň „I Live My Life For You“ se stala celosvětovým šlágrem a jedením z největších trháků od FIREHOUSE v jejich historii, logicky také nejúspěšnější skladbou na této desce.

I přes ztrátu nahrávací smlouvy, kapela v nezměněné sestavě koncertovala dál až do roku 1999, kdy z řad FIREHOUSE odešel baskytarista Perry Richardson. Mezitím vyšlo v roce 1996 album „Good Acoustics“, jakýsi z nutnosti firmou vydaný unplugged koncert, kde FIREHOUSE hrají v klidnější podobě své největší hity. Tahle deska se nakonec stala rozlučkovou s vydavatelstvím Epic. Od čtvrté studiovky „Category 5“ vychází alba FIREHOUSE v omezeném nákladu pouze ve Spojených státech a Japonsku, a v Evropě jsou prakticky těžko sehnatelná, nicméně, až na onen výše zmíněný baskytarový post, zůstávají FIREHOUSE bez personálních změn ve své klasické sestavě ještě v současné době, jakkoliv to v posledních patnácti letech s alby nepřehání. Zpětně lze říci, že se FIREHOUSE v první polovině devadesátých let stali prakticky poslední velkolepou stadiónovou Hard N´Heavy kapelou, která byla i v nepříznivé době schopná vyprodávat hokejové arény a distribuovat alba mezi fanynky v milionových nákladech.

30.12.2018	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz