FLOTSAM AND JETSAM - Blood In The Water

90%

Po více než pětatřiceti letech existence thrash metalu vnímám zjednodušenou mapu žánru tak, že buď kapela patří k té 1% hrstce cenných originálů, které se za dlouhá léta dokázaly vymezit mimo rámec oné jednolité, striktně agresivní masy, vyprofilovat se nad žánr, takže si za žádných okolností jejich zvuk a styl prezentace nespletete s nikým jiným, což je cenné navzdory faktu, že dotyční dali někdy přednost obohacujícím odbočkám a rozličným fázím vývoje, a nebo v 99% případech úplně naopak, kapela je součástí dávno přežitého ortodoxního módu, nejde jí o hudební růst, chce reprezentovat onen těsný a testosteronem nabitý chlívek a neuhýbá ani o píď, na což je ve své neosobitosti ještě hrdá. Alba těchto druhých se rozlišují snad jen díky tomu, že se někdy holt víc tlačí na pilu a jindy méně, jinak jde o stále totožnou písničku, kde je patrná podobnost nejen v rámci portfolia jedné kapely, ale i napříč scénou uštěkanců. Naopak ona první, mnohem méně početná množina thrashmetalových interpretů mne na rozdíl od té druhé stále zajímá (bez ohledu na to, že se ty kapely staly díky schopnosti vývoje i známějšími) a to i když snaha o vývoj byla v jejich případě výše než příslušnost k vlastním kořenům. Alba OVERKILL, TESTAMENT, ANTHRAX, ale i MEGADETH, VOIVOD a zde recenzovaných FLOTSAM AND JETSAM si zkrátka nespletete s žádnou jinou thrashovou kapelou. Co k tomu říct? Přesně takové kapely stále zůstávají v mém posluchačském poli.

Arizonští FLOTSAM AND JETSAM nejenže patří mezi vytrvalce žánru, mnohdy navigující svůj koráb neočekávaným směrem, ale jejich aktuální tvorba sebou nese parametry toho nejzajímavějšího, co v současnosti v thrashovém stylu vychází. Bez pochyb je srovnatelná a konkurenceschopná s nejznámějšími jmény. A přitom bych neřekl, že zrovna dnes kvintet kráčí cestou bůhvíjakého progresu. Chlapci mají zkrátka ve svém středu výtečné muzikanty a skladatele, přičemž neustále perfekcionisticky rozvíjejí styl, který do nařezaných riffů mnohdy nenuceně propašuje hejvíkovou melodiku. Je to ve vyhranosti? Zkušenostmi? Skladatelským talentem lídrů? Či je to celé o Knutsonově a Gilbertově pečlivém výběru nových spoluhráčů? Řekl bych, že z každého trochu, neboť mě přijde, že FLOTSAM AND JETSAM nalezli po hledačských devadesátkách a trochu alibistických nultých letech definitivně svůj vnitřní klid. V průběhu poslední, až nezvykle podnětné dekády totiž kráčí za vytýčenou metou a bezesporu se již dnes řadí k nejzajímavějším americkým kapelám z tohoto ranku. Jejich novodobé práce neoslňují novátorstvím, ale mají v sobě nadhled, poctivost i sílu raných a řekněme že nejoslavovanějších alb z osmdesátých let.

Momentálně je na kapele znát, v jak neobyčejné formě se nachází. FLOTSAM AND JETSAM na „Blood In the Water“ prakticky zavrhli experimenty a věnují se old-school speed/power/thrash metalu, nicméně činí tak s opravdovým umem a ohledem na letopočet 2021. Tedy vše v kontextu vlastních zkušeností a muzikantských dovedností. Poslední alba sice vrací kvintet do časů přímočarého metalu, bez nápadných progresivních ambic, bez všelijakých trendy kudrlin a atmo-zvláštností dané doby, ale činí tak s nadhledem a umem výtečných muzikantů, kteří prošli dlouhou cestu a již dávno si ujasnili, co je pro ně podstatné. To se nyní promítá i do velmi vyspělého způsobu prezentace této v podstatě letité a dravé hudby. Chci říct, že přestože v rámci pětatřicetileté kariéry zněli FLOTSAM AND JETSAM již mnohokrát progresivněji, novinkové album a jemu dvě předcházející desky, tedy „Flotsam And Jetsam“ (2016) a „The End Of Chaos“ (2019), působí neuvěřitelně svěže, dynamicky a v rámci vlastního stylu plně koncentrovaně.

O výtečném pěveckém portfoliu Erika AK Knutsona nemusí znovu nikdo pochybovat. Frontman od FLOTSAM AND JETSAM patří bezesporu mezi nejlepší pěvce thrashového ranku a svůj hlasový projev udržuje po celé dekády ostrý jako břit, navíc je schopen prezentace v širším výrazovém spektru a jeho rozsah stále oslňuje. I díky němu působí písně této kapely tak vrstevnatě. Kytarista Michael Gilbert je pro změnu velice schopným stavitelem a riffmistrem, jehož skladatelské schopnosti, dosazené na roveň těm Knutsonovým, dlouhá léta (na přelomu milénia nebyl členem) kapele chyběly. Obě základní persony sestavy se navíc dnes obklopují skvělými spoluhráči. Od roku 2014 je součástí sestavy kytarista Steve Conley (vyhlížející jako dvojník zakládajícího člena, kytaristy Edwarda Carlsona), věhlasný bubeník Ken Mary, který přišel do FLOTSAM AND JETSAM o čtyři roky později, a tak již pomohl s natlakovaností minulé řadovky (jeho předchůdcem byl zde čtyři roky Jason Bittner), a konečně současným baskytaristou je Bill Bodily, který zde vystřídal rovněž pozoruhodného Michaela Spencera.

Osobně mne na nové desce baví hlavně to, že působí velmi aktuálně, tvrdě a přímočaře, a zároveň nezapomíná na zabudování melodických partů do skladeb. Materiál působí vycizelovaně a dynamicky, doslova vás sevře a cupuje, ale každopádně z něho poznáte, s jakou kapelou máte co do činění. Opravdu nejde o prosťáčky hrající „thrash pro thrash“. Kapela se vůbec nesnaží o další „Doomsday For The Deceiver“ nebo „No Place For Disgrace“, ale staví novodobé thrashové pomníky související mnohem více s aktuálním stavem věcí. Deska nabízí většinou drtivé výpady postavené na dechberoucí rytmice, tvrdých riffech a úsečné hlasové prezentaci, přesto je zde docíleno okázalého poslechového výsledku. Posluchač si zde, v oněch furiósních vírech natlakovanosti, může najít i nějaký ten stadiónovější chorál a melodické pasáže vrcholící klenutějším refrénem či tklivou kytarovou vyhrávkou. Písně jsou nakombinovány tak nějak akorát. 

Úvod desky je dechberoucí. V podobě tří vypalovaček bez kompromisů, jmenovitě jde o  majestátní „Blood In the Water“, úsečnou „Burn The Sky“ a přeci jen o něco nápaditější „Brace For Impact“, dostáváme výživnou porci moderní thrashové hudby, plné moderního groovu, hutných riffů, technické vyspělosti a znamenitých sól. Flotsam ženou veškerý svůj potenciál na zteč skrze rychlejší tempa a nebývale agresivní party, ale poznáte v nich autory stejně dobře jako když byla koncem devadesátek jejich tvorbě vlastní groovy houpavost, natolik specifickým činitelem je zde Erik AK Knutson. Mám pocit, že od osmdesátých let neměla jejich tvorba podobně agresivní naturel, takže srdce thrasherů musí zaplesat, snad jim ta vrstevnatost a neprvoplánový druhý plán spočívající v bohatější (hejvíkovější) struktuře nebude překážet. To cennější na novince však vnímám ve schopnosti udělat materiál způsobem, aby nepůsobil pouze jako návrat, ale razil vlastní pravidla.

Po výživné trojici rychlých skladeb z úvodu však navazují další lahůdky, vykazující se pro změnu větší nákloností k melodickým refrénům, heroismu a celkové rozmáchlosti, mluvím o třech zřejmě nejlákavějších položkách na seznamu - „A Place To Die“, „The Walls“ nebo „Cry For The Dead“, neboť tohle všechno jsou songy, které by se, skrze potenciál chytlavosti, mohly stát doslova koncertními šlágry. Díky nim se zvýrazňuje posluchačská atraktivita a pestrost, díky nim je mnohem menším problémem dát si to celé v jednom tahu. Dvojice dalších nářezovek „The Wicked Hour“ a „Too Many Lives“ však desku opět navrací do oblasti nekompromisnosti, což by postupem časomíry mohlo vést k trochu jednolitějšímu vyznění díla, zde se však tak neděje. Jediným mírným neduhem jinak skvělého materiálu může být fakt, že je někdy zkrátka toho tlaku a vycizelovanosti moc, skladby typu „Reagression“ a „Undone“ svou zběsilostí totiž vrhají posluchače doslova do chřtánu šílenství. Ale i díky tomu jsem přesvědčen, že se jedná o jedno z pěti nejlepších alb kapely v rámci její dlouhé historie.

21.06.2021	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz