FLOTSAM AND JETSAM - The End Of Chaos

90%

Během přípravy recenze se seznamuji většinou jen s fakty, jiným hodnocením se každopádně vyhýbám jako čert kříži. Čtenář CrazyDiamond prostě musí dostat originál, byť třeba i nepřiléhavý. V případě „The End Of Chaos“ jsem však zhřešil. Při nedávné návštěvě Metal Archives jsem jednou spontánně kliknul, no a stalo se. I když jsem příslušnou stránku okamžitě opustil, do mozku se mi stejně vryly dva klíčové poznatky. Album recenzoval sám velký Autothrall a hodnocení činilo 85 %. Neshodnu se s ním vždy, ale pokud se jedná o vysoká hodnocení tak téměř vždy. Přestože se cítím silně kontaminován, jsem si jistý, že mé závěry nakonec konkurenční zátěž neponesou. Snad mi při tom pomůže i skutečnost, že velezkušené phoenixské metalisty poslouchám téměř třicet let.

K FLOTSAM AND JETSAM mě přivedlo album „When the Storm Comes Down“, které bývá považováno za pěkný průšvih. V té době jsem se ovšem vezl na vlně techno thrashe, z uvedené desky jsem byl tudíž nadšen. Zpětně opatřená první dvě alba, která i dnes velebí kdekdo, mě naopak tehdy trochu nudila. Ve vztahu k jejich rané tvorbě necítím žádnou nostalgii vlastně ani dnes, i když „No Place for Disgrace“ je jízda vskutku parádní. Nečekám proto žádné návraty odněkud někam, nic ničím nepoměřuji, zajímá mě výhradně aktuální metalová kvalita a popřípadě i další posun, protože dotyční už mnohokrát překvapili. Pravda, řadu svých fanoušků ne vždy pozitivně.

Takže jaké „The End Of Chaos“ vlastně je? Dalo by se shrnout, že má mnohem blíže třeba k VICIOUS RUMORS (např. „Recover“) či ICED EARTH (úvodní riff „Architecs Of Hate“ je na žalobu) a německým PARADOX („Control“) než k METALLICE (např. jakási příjemně pokřivená verze „Blackened“ ve formě „Slowly Insane“). Všechny uvedené a další vlivy mocně fúzují. Thrashové riffy se v tomto zkušeně koordinovaném „grupáči“ samozřejmě objevují, ale pouze jako nutná stafáž. Nosným subžánrem se tentokrát jeví být power metal, a to ve velmi melodické variantě, jejíž kořeny tkví v klasických albech IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST. V případě posledně uvedené legendy mám na mysli hlavně tvrdost „Painkillera“, který se nám ozývá třeba v již zmiňované jízdě „Control“. Výsledkem je směs, která uším konzervativnějšího metalového posluchačstva přímo lahodí. Pozor, nejde o příklad zbytnělé europrodukce, která bývá charakterizována jako melodický power metal, i když určité styčné prvky by se možná našly i zde. Možnou ukázku v tomto směru představuje skladba „Demolition Man“, v níž po typickém F&J frázování přichází refrén jako od GAMMA RAY; a zase ti ICED EARTH.

FLOTSAM AND JETSAM model 2019 prostě hrají pro evropské posluchače, s čímž má podle kytaristy Michaela Gilberta ostatně korespondovat i obal. Jako by ono americké – blues rockové fluidum odešlo s kytaristou Edem Carlsonem. Protentokrát plakat nebudu. Pokud se totiž nynější sestava jednoznačně podbízí evropskému publiku, resp. trhu, zdůrazňuji, že tak činí s noblesou a na úrovni, o níž se jiným může jen zdát.  

Tak zaprvé, album skvěle zní. Jacob Hansen sice dodal svůj typický „euro(pro)tlak“, v němž ale slyšíte, podobně jako u posledního studiového počinu HEATHEN, úplně vše, a to velice přehledně. Ze sytého zvuku bicích by mohl bubeník Ken Mary vyučovat. Pohlídal si ho osobně. Svému studiu tak udělal nejlepší možnou reklamu. O jeho hráčských schopnostech nemá smysl diskutovat. Ve FLOTSAM AND JETSAM vždycky hráli skvělí hudebníci, tedy i bubeníci. Ken Mary je ovšem extratřída. Nejedná se pouze o důstojnou náhradu za adorovaného, či zatracovaného Jasona Bittnera, který s přehledem nabubnoval minulé album. Mary, alespoň podle mého názoru, hraje odlišnou ligu. Zkuste třeba vynikající comebackovku od HOUSE OF LORDS „The Power and the Myth“. Myslím, že brzy pochopíte. Poslouchat, jak špičkový Hard´n´Heavy bubeník, milující swingové postupy, hraje thrashové kvapíky, představuje nevšední zážitek. Razance, dynamika, fórky, tempo, vše prvotřídní. Do toho krásně zvoní baskytara. Oba kytaristé předvádějí vysokou školu metalového řemesla. Jejich sólové výměny berou dech, perfektní doprovody zas pumpují energii až na kritickou úroveň. Významnou roli přitom, jak už jsem naznačil, sehrává zvuk. Kapela od svého „dema“ „Dreams Of Death“, na němž zazdila jinak vynikající materiál, prostě už neponechává nic náhodě.

Za druhé, kapela složila výborné písně. Že jde pouze kompiláty nepůvodních momentů? Koho to proboha zajímá! Jednak mají „odslouženo“, o progresi ať se starají jiní, jednak jsme svědky mocného upgradu, díky němuž nádhera zašlých postupů a fines získává nový lesk. Vše funguje na jedničku, a proto i náramně baví. Co kupříkladu spojení kytarového rojení ve stylu DESTRUCTION s heroicky klenutým refrénem, podaným s nasazením, o které takoví HAMMERFALL ani neusilují. Nemožné? S FLOTSAM AND JETSAM zatraceně příjemná realita, přetavená do skladby „The End“, jež příznačně obstarává grandiózní finále. 

Konečně, tj. již za třetí, na postu zpěváka září Eric A.K. Doopravdy nevím, co všechno se dnes po vokální stránce nechá ve studiu vylepšit. Nedělám si iluze, dozajista hodně. I kdyby byl však výkon již třiapadesátiletého Erica z poloviny fakeový, stále se pohybuje mimo mé chápání. Těch poloh, ano i na Geoffa Tatea v „Survive“ dojde. Rovněž nevím, jak se dají podobné skladby náležitě prezentovat živě, aniž by si při tom zpěvák jednou provždy neodpálil hlasivky. Doufám tedy, že tento rok bude možné si vše poslechnout v nějakém důstojnějším prostředí a s jiným než „zábavovým“ setem, který obstarávají omleté klasiky. „The End Of Chaos“ by mohlo být i v tomto směru určitým zlomem. Sakra, přece nenatočím takhle našláplou a zároveň hitovou desku jen proto, abych z ní hrál dvě skladby? 

12.02.2019	Diskuse (27)	Pekárek hackl@volny.cz