FLYING COLORS - Second Nature

60%

Pokud si prostřednictvím nějakého ze svých současných projektů Mike Portnoy vynahrazuje absenci u dění v DREAM THEATER, týká se to především hvězdné kapely FLYING COLORS, jejíž nazdobená hudba se rozpíná do podobných prog-rockových oblastí. Spolu s dvojicí dalších zkušených matadorů - klávesistou Nealem a kytaristou Stevem Morseovými a rovněž se dvěma méně známými hudebníky – zpěvákem Caseyem MacPhersonem a baskytaristou Davem LaRuem tvoří kvintet, který na letošní podzim připravil svou druhou řadovou desku. První věc co mne napadla při poslechu zdejší úvodní písně - dvanáctiminutové suity „Open Up Your Eyes“, byla právě podobnost s bezvýchodností současných DREAM THEATER. Přistihl jsem se, jak se sám sebe ptám, nebyli oni ti FLYING COLORS před dvěma lety na své první desce přeci jen více odlehčení a písničkovější? Styčné body s partou okolo Petrucciho jsou totiž tím posledním, co bych si zde přál slyšet a vítal. Říkám si tedy, že to chce trpělivost, zřejmě asi půjde o nějaký eklektičtější materiál, který se bude snažit propojit mnoho rozličných typů skladeb. A jak se brzy ukáže, ono tomu tak skutečně je, protože druhá „Mask Machine“ vyznívá prostě jinak. Skladba nachází inspiraci spíše u britské trojice MUSE, než u zbožňovaných oblíbenců většiny pseudo-umělecky orientovaných posluchačů žánru, kterému se mimózně přezdívá prog-metal, ačkoliv na něm progresivního není zhola nic a to ani ve srovnání s MUSE. Song však není tak svěží jako tomu je v případě hudby od Bellamyho party, naopak pracuje na jemnějších detailech a ztrácí odpich. Různorodost skládanky pokračuje. Výrazně rozkřáplý zvuk kytary jak z časů pozdních THE BEATLES, nebo také z doby, kdy se jen o pár let později v Londýně narodil glam rock, lze vydedukovat v třetí „Bombs Away“. Inspirace u raně sedmdesátkové produkce podtrhne i kouzlení synťáků Neala Morse, zřejmě letos hlavního kormidelníka spolku (bohužel).

S baladou „The Fury Of My Life“ přijde jeden z nejlepších momentů, skladba totiž z klavírního úvodu rozkvete správným způsobem, takže jde o vrstevnatou hymnu s hitovou ambicí, která ze všech dosavadních položek má určitě největší šanci oslovit širší posluchačská pole. Vlastně už vím, co je tím největším rozdílem mezi touto novinkou a dva roky starým debutem. První album bylo rozhodně optimističtější, dodávalo více světla a chuti do dalších poslechů, zatímco dvojka teskní a víc staví na pocitovosti (v mém případě jde spíše o hradbu). 

Z určitého úhlu pohledu vlastně to srovnání s DREAM THEATER nebude zas až tak horké, protože hlas Casey MacPhersona je mnohem civilnější, pop/rockově volnější než LaBrieho zaťatý ječák, který  zachází do dramatičtějších poloh.Tohle všechno potvrdí hned dvě následující skladby - „A Place In Your World“ a „Lost Without You“, z nichž se povedla zejména druhá zmíněná. Právě tyto skladby jsou, co se týče instrumentální barvitosti, nejblíže k tvorbě Snového divadla, ovšem právě díky svému jemnějšímu provedení a lehce působícímu zpěvu, působí jako dietnější rocková obdoba oněch Velkých neposlouchatelných. S „One Love Forever“ přijde dokonce čas na irský folklór, nebo spíše jeho  art-rockovou obdobu vystavenou kapelou FLYING COLORS po svém. Jde o odlehčenou skladbu, kde znovu přebírá otěže Neal Morse, což je určitě oproti debutu změna, protože tam byla jeho pozice vyrovnaná se Stevem. Dle mého by kytarista od DEEP PURPLE zasloužil více vytáhnout do popředí. Song „Peaceful Harbor“ považuji za vůbec nejslabší věc na desce. Poklidná píseň je zatavena do atmosférických klávesových ploch a nikam se nevyvíjí. Finále představuje pomalu se rozjíždějící suita „Cosmic Symphony“, což je píseň o třech dějstvích, která nabízí jakési shrnutí současné tvorby této kapely – opět tedy nechybí pomalé tempo, výraznější klavír a často zmiňovaný příklon k atmosféře.

Z mého osobního pohledu tedy „Second Nature“ zřejmě nedosahuje laťky nastavené debutovou deskou, už jenom z toho důvodu, že skladby jsou zde více natahované a přes jejich nepatrný odklon od písničkovosti v nich pro sebe obtížněji nacházím něco zajímavějšího. Deska, která mne osobně při poslechu chvíli těší a chvíli nudí, zkrátka nic zásadního se mnou poslech nedělá. Muzikanti jsou to však samo sebou výteční, což ovšem není důvod, to celé hned hltat, že jo? 

12.10.2014	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz