FOO FIGHTERS - But Here We Are

80%

Z období bolestivých osobních ztrát roku 2022 se Dave Grohl pokusil dostat tím nejlepším možným způsobem, když ve spolupráci s osvědčeným producentem Gregem Kurstinem prostě nahrál tu nejlepší možnou desku, jaké byl v současnosti schopen. „But Here We Are“ je popisována jako první kapitola zcela nového života jeho mimořádně úspěšné kapely. A jak materiál dva týdny poslouchám, patří rozhodně mezi povedená alba od FOO FIGHTERS. Dává totiž s přehledem zapomenout na dva své albové předchůdce – nemastnou, neslanou nahrávku „Concrete And Gold“ z roku 2017 a také na následné album s příchutí bláznivého popového experimentu „Medicine At Midnight“ (2021). Novinka vyznává zcela jiný přístup a platí za velmi přirozenou rockovou nahrávku - bezprostřední, živelnou a energickou, které nechybí mohutný kytarový sound, chytlavé hymny, ale i songy křehčího ražení, kde jsou k nalezení rovněž inspirace pozdní tvorbou THE BEATLES.

Po smrti bubeníka Taylora Hawkinse, zjevně Grohlova nejbližšího spoluhráče a kamaráda z kapely, se sám frontman snažil oprostit od chmur a duchovně se vrátil ke kořenům své pouti. Teď  nemyslím na fakt, že u nových skladeb zastal i pozici studiového bubeníka, ale spíše skutečnost, že si chtěl srovnat, co je pro něho stran výrazu FOO FIGHTERS důležité a nejvíce přirozené, a podle toho také začal skládat. Druhou smutnou událostí pak byla smrt jeho matky Virginie, se kterou Davea pojil setrvale vřelý vztah. Právě ona fungovala v počátcích jeho dráhy jako trpělivý mentor či první velký fanoušek. Z nového materiálu je opravdu patrné, kterak songy vznikaly na základě čistého entuziasmu a nepředcházely jim žádné předběžné plány. Původní záměr nahrát šílenou prog-rockovou desku byl po všech smutných událostech loňského roku smeten ze stolu, místo toho FOO FIGHTERS přišli s materiálem, který ve vyzrálejším muzikantském pojetí definuje spíše energii z počátku existence kapely.

Ona lehkost a nespoutaná energie, jakou mnozí zbožňovali na prvních albech FOO FIGHTERS, je zdá se opravdu zpátky, avšak nemyslím si, že se kapela snažila až tak vehementně vracet do devadesátých let a za všech okolností punkově rebelovat. Ono by to se současnými zkušenostmi a s vesměs bombastičtějším uchopením celého Grohlova projektu vlastně ani nebylo přesvědčivě možné. „But Here We Are“ je spíše vyzrálejší verzí starých alb, neboť na novince sice nechybí melodické linky a rocková přímočarost, ale zároveň je po stránce aranží do detailů šlechtěná.

Songy na novince působí vyváženým a vzájemně se dobře doplňujícím dojmem, takže o desce lze jen stěží tvrdit, že vyznává hlavně punkovou divokost, nebo naopak, že staví do popředí komornější naturel. Obojí by mohlo být částečně pravdou. Jde o vyzrálé a komplexní rockové album, svou podstatou zcela naplńující charakter typické práce zkušené kapely. Výraznou hymnou se stává již úvodní flák „Rescued“, kterému je vlastní divokost a nápadný nájezd na rvavý refrén. FOO FIGHTERS měli v minulosti na svých albech silné otvíráky, stačí třeba zmínit „All My Life“, „Burning Bridges“ nebo „The Pretender“, a právě tenhle se mezi ně řadí bez problémů. Dvojka „Under You“ udržuje nezanedbatelný potenciál chytlavosti a z tempa rovněž neubírá, takže tady lze kapele určitě přiznat koketérií s optimistickým neo-punkovým prostředím, čemuž dopomáhá i nápadná melodická linka. O něco rozvážnějšími skladbami jsou „Hearing Voices“ a „But Here We Are“, ty však rozhodně neubírají nic z mohutnosti vyznění. Velmi se mi líbí křehčí píseň „The Glass“, která jakoby dokázala skloubit přednosti více poloh Grohlovy kapely. Song sice začíná v pozvolném akustickém módu, ale záhy výtečně graduje a nakonec je z něho jeden z vrcholů novinky.

Heroicky a stadiónově vyznívá „Nothing At All“, což je píseň s asi největším potenciálem rockového hitu. Podobně atraktivní songy se svého času nacházely na mimořádně povedené desce „Wasting Light“. Ano, tohle je jednoznačný a mainstreamovější NIRVANU připomínající trhák, song, za který jsem opravdu rád, vždyť mám na paměti hned několik alb od FOO´s, kde něco podobného zcela scházelo. Na pocitovější atmosférickou strunu zahraje „Show Me How“, kde Grohlův hlas svým zpěvem doplńuje jeho dcera Violet. Její vstup songu dodává na větší plnosti a síle spočívající právě v kontrastech. Jestliže byla výše řeč o inspiracích pozdní tvorbou THE BEATLES, pak tohle asi nejvíce naplňuje skladba „Beyond Me“, křehká komorní věc, kde je akustická část se smyčcovými podmazy obohacena i nosných partem piána. 

Desetiminutová suita „The Teacher“ je věnována Daveově matce a působí coby snová a notně epická retrospektiva, kde v textové složce Virginie Grohl ke svému synovi promlouvá a táže se jej, co má v plánu zítra dělat. Jde o dojemný, byť naprosto civilní a pozvolna gradující tribut, který obsahuje ve své druhé polovině hypnotickou pasáž. Ačkoliv si sugestivní song udržuje v každém ohledu spontánně nirvanovský ráz, jde pravděpodobně o nejumělečtěji působící věc na desce - zjevně takhle nějak by mohla působit nirvanovská Bohemian Rhapsody coby jízda skrz několik prostředí, poháněná kytarovými meluzínami, vazbami a celkově poměrně přívětivým noisem. Album posléze zakončí komorní „Rest“, jinak asi nejnudnější věc celé desky, kterou chápu jen jako takovou nenápadnou dohru. Ve výsledku FOO FIGHTERS nahráli zdařilé album, kterým potvrdili oprávněnost svého výsadního postavení na americké rockové scéně. Deska se u mne asi nepropracuje na medailovou pozici v rámci diskografie této kapely, nicméně ji řadím minimálně někam doprostřed portfolia FOO FIGHTERS. Oproti třem předchozím řadovkám jde však o jednoznačné zlepšení.

20.06.2023	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz