FOO FIGHTERS - Medicine At Midnight

60%

Realizace desátého řadového alba FOO FIGHTERS je tedy po několika taktických odkladech konečně aktuální. Materiál, který vznikal již od roku 2017 a byl bez větších problémů nahrán ve studiích v Los Angeles v průběhu následujících dvou let, má plně charakterizovat bezstarostné rozpoložení úspěšné kapely vyprodávající velké arény. Ano, nebylo počítáno s tím, že deska se zrodí do zcela jiného světa, než v jakém byly započaty práce na ní. Dave Grohl na počátku roku 2020, kdy album „Medicine At Midnight“ mělo původně vyjít, rozhodně nepočítal s eskalací pandemie Covid_19 a změnou všeho s čím jsme se dosud setkávali a brali za samozřejmé. Ona rozmarná pohodovost finančně zajištěných rockerů je z nahrávky skutečně znát a ta celkově opravdu působí jako sbírka párty songů. Ostatně právě pozdní tvorba FOO FIGHTERS čelí z důvodu určité „absence dravosti a energetického hladu“ docela kritickým ohlasům. Tyto názory na tvorbu Američanů mají rozhodně legitimitu, ale nic není tak jednoznačné, jak se původně může zdát. O tom však níže v článku.

Z počátku mě opravdu novinka připadala jako vyluhovaný čaj a působila dojmem narychlo spíchnuté sbírky, která zkrátka postrádá drive a energii starých nahrávek FOO FIGHTERS, jenže poté, co jsem si přečetl o vzniku desky trochu více informací a začal si po mírném popostrčení všímat všemožných detailů, zjistil jsem, že vlastně nejde o špatnou záležitost, jen se zkrátka kapela zaměřila tentokrát na něco trochu jiného. Komu bude „Medicine At Midnight“ připadat jako neškodný pop/rock hozený do nálady středního rádiového proudu, tomu ovšem odporovat nebudu. Skladby jakoby si kladly za hlavní cíl onu bezstarostnost, přímočaré a chytlavé linky s optimistickými refrény. Vlastně lze říci, že jde o docela zajímavý pokus nahrát v podstatě taneční a zároveň stále ještě rockovou desku. Kytary jsou upozaděny jako nikdy dříve, rytmika působí rovně a neměnně, basa je v mnoha momentech docela předsunutá, přičemž utváří poměrně důležitou zvukovou složku díla, co je však překvapivější, že stejně je tomu tentokrát v případě kláves. FOO FIGHTERS své řady před několika lety rozšířili již na šest členů a do sestavy naskočil klávesák Rich Joffee. Možná i to podporuje názory nepřejícníků, že čím více členů tahle kapela má, tím neškodnější skladby produkuje.

Nepochybuji o tom, že půjde o jedno z nejvíce kritizovaných alb v diskografii FOO FIGHTERS, ani o tom, že právě pro onu náchylnost k tanečnímu prostředí a celkovou nekonfliktnost si to nahrávka od kritiky slízne, nicméně na druhou stranu je pravda, že v rámci oněch devíti písní jsem schopen si zde najít celou řadu právě těch povedených. Dave Grohl pěje v podstatě stále dobře a po konfrontaci s novými zvukovými podmínkami je jeho touha nahrát své „Let´s Dance“ (80´s album od Davida Bowieho) vcelku poznat. Párty nálada díla se na vás vyvalí již v souvislosti s první vypalovačkou „Making a Fire“, která vstoupí do paměti s rozjařeným „nanana“ popěvkem plným ženských back-vokálů, a neskončí ani ve skladbě poslední a pro mne vcelku protivné – rovným dance rytmem prostoupené „Love Dies Young“. 

To zajímavější se však děje mezi těmito dvěma skladbami. Časem jsem přišel totiž na chuť jak úvodní singlovce „Shame Shame“, která se přes průserově ležérní sloky ve funky stylu dostane k docela povedenému bridži, stejně jako klasické poloakustické pečbuřťárně „Waiting For a War“, jenž je pro srdnatý hlasový výraz Davea Grohla tolik typickou skladbou FOOS, tak v neposlední řadě tajemnému titulnímu songu „Medicine At Midnight“, což je věc navozující vzpomínku na popovou kulturu osmdesátých let. Posledně jmenovaná věc upoutá výraznou baskytarovou figurou, celou řadou tanečně-orchestrálních smyček či rovněž povedeným refrénem. Taneční groove v poněkud drsnějším hávu vyznává i „Cloudspotter“, úsečné číslo nápadně balancující mezi bezstarostnými FOO FIGHTERS dneška a jejich rockovější dravostí minulosti. Povedla se i zasněná „Chasing Birds“, navozující u mne vzpomínky na songwriting THE BEATLES, především pak Johna Lennona, ať už je to její melancholickou a lehce psychedelickou náladou či poměrně ryzím naturelem. Hlavní je, že i tahle věc patří k těm povedeným. Písně „No Son Of Mine“ a „Holding Poison“ na mne naopak působí tradičně a představují obvykle neo-punkový naturel kapely. 

Jak to celé tedy shrnout? FOO FIGHTERS na jednu stranu vsadili na přívětivost, uhlazenost a náklonost k taneční hudbě, na stranu druhou zůstali v rámci svých rockově konzervativních mantinelů. Nepovažuji tenhle materiál za nějak velký risk, spíš na mne působí jako kompromis. Mám za to, že kapela nechtěla nikoho moc naštvat. Vše tak záleželo na kvalitě samotných nápadů a skladeb. Některé se povedly více, jiné spíše moc ne. Automaticky zde muselo dojít na nebezpečí tzv. padajícího řetězu, vždyť s poměrně vyměklou deskou, kde se ne všechny skladby úplně bezezbytku povedou, tahle situace vlastně nemá vyhnutí. Když však nebudu myslet na to, co již má tahle kapela za sebou, vychází mě „Medicine At Midnight“ vlastně jako docela dobrá nahrávka. Určitě však jde o jednu ze tří nejslabších desek FOO FIGHTERS. Stagnace po desce „Concrete And Gold“ asi nikoho nepřekvapí. Vše se odvíjí dle předpokladů.

08.02.2021	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz