FOO FIGHTERS - Sonic Highways

70%

Každá vítězná série jednou končí a vynikající tahy nelze protahovat do nekonečna, tak by se dala shrnout novinka od populárních rockových obrů. Rozsáhlé dvojalbum „In Your Honor“ z roku 2005 pro mě bylo započetí dlouhé šňůry skvělých nahrávek, za jejíž vyvrcholení považuje spousta lidí (včetně mě) „Wasting Light“. Dave Grohl a jeho parta si užívají výsostné postavení a momentálně jsou v situaci, kdy se mohou pustit do čehokoliv bez ohledu na finance. Proto si jako koncepci pro nový ambiciózní projekt vybrali cestování po amerických studiích spojené s tvorbou dokumentu, která probíhala ruku v ruce s nahráváním aktuálních písní pro „Sonic Highways“. Až potud by na tom nebylo nic špatného, ale při poslechu nové studiovky se prostě nemůžu zbavit dojmu, že Foo’s do toho nešli přirozeně, zní to totiž celé jako materiál složený na zakázku. První věc, která posluchače zarazí, je absence jakéhokoliv hitu. Dave Grohl je hitmaker, byla to vždy jeho doména, a i když jsem ten poslední, kdo by kritizoval u dobré desky absenci velehitů, je minimálně na pováženou, že po třech letech jsme zde nedostali rockovou hymnu ve stylu „Best Of You“, „Pretender“ nebo „Rope“. Může to znít, jakoby novinka byla brutální sešup, ale ono to tak samozřejmě není, navíc je opravdu těžké navazovat na desku ověnčenou několika cenami Grammy.

Hned první song „Something From Nothing“ je opravdu to nejlepší, co lze na novince slyšet, jen je minimálně velmi kuriózní, že úvodní vybrnkávání zní jako u „Skin And Bones“, postupná gradace připomíná v některých momentech „I Should Have Known“ a ústřední motiv se velmi těsně motá okolo „Holy Diver“ od DIO. Přesto píseň nenudí, sice se krčí někde v koutě oproti předchozím rádiovým úderkám, ale je to více než důstojný úvod obohacený o příspěvek kytaristy CHEAP TRICK Ricka Nielsena. Druhá „The Feast And The Famine“ zase odráží punkovou scénu a tak se jedná o svižný kousek s patřičně nabroušeným zpěvem. Mávnutím proutku přeskočíme do Nashvillu, domoviny country, kde si kapela vystřihne velmi chytlavě znějící lahůdku, která k mému překvapení moc společného s country nemá. Tady bych chválu však utnul, protože tyto tři kousky jsou zatím téměř bezchybné a do puntíku by popřely cokoliv, co jsem napsal v úvodním odstavci. Bohužel „What Did I Do?/God As My Witness“ je pro mě první velký skok do jámy plné slizu, nikdy bych neřekl, že Grohl bude schopný přijít s takovou rádiovou odrhovačkou, která je přesným opakem svěžích rockových písní, se kterými si právě FOO FIGHTERS udělali jméno. A mimochodem tohle je věc, kterou bych jinak tipl na Nashville. Střih a skok do další dimenze, „Outside“ je pro změnu song tak typický, až si vybavíte jakékoliv starší album od „One By One“, rozhodně kousek, který neurazí, ale také vůbec ničím nevyniká. Následující „In The Clear“ je průměrná položka, kterou se nemá ani smysl dlouze zabývat. Pomalu se blíží závěr a „Subterranean“ symbolizuje opět to nejlepší na desce, podmanivá rocková ukolébavka, která vám dovolí zasnít se třeba o tom, jak dobrá novinka mohla být. Poslední „I Am The River“ je další z mnoha klasických postupů mistra Grohla a to rozhodně nemyslím v negativním podtextu, pomalu nastupující píseň s energickým nástupem, kde ze sebe zpěvák dostává maximum za podpory smyčců.

Základní poučka - víc hlav víc ví, tady prostě neplatí. Už tak rozsáhlá sestava FOO FIGHTERS čítající pět (někdy i šest) členů se u každého songu obohatila o ještě jedno hostující jméno z branže. Hlavní kapelník zůstane asi navždy hlavním kapelníkem a koneckonců novinka je vcelku solidním albem, které si zaslouží možná o trochu více poslechů než předchozí hitově laděné studiovky a určitě si zde člověk nalezne pár svých favoritů. Letos to prostě lépe zvládl bubeník Taylor Hawkins se svou kapelou THE BIRDS OF SATAN, který si s ničím nelámal hlavu a vystřihl si rockový očistec bez velkého přemýšlení a kudrlinek. Jen tak na okraj doplním, že už několik let mají FOO FIGHTERS jedny z nejlépe znějících desek v žánru i mimo něj. Samozřejmě za to může návrat k analogu, Grohl má ve svém studiu originální mixážní pult z legendárního studia Sound City a jeho životní postoj je, dělat muziku poctivě bez nějakých digitálních berliček. Svědčí o tom také masivní podpora vinylů, nová deska existuje v devíti různých variantách, které se liší pouze obalem.

24.11.2014	Diskuse (1)	Kropis kropacekmichal@gmail.com