FORBIDDEN - Omega Wave

80%

Dlouho dopředu avizovaný návrat kalifornských FORBIDDEN se před šesti lety rozhodně vydařil, byť album prakticky nepřišlo s ničím extra novým a pouze rozvíjelo dávný thrashový styl souboru z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Andersonovci nic nepodcenili a přišli po třinácti letech s kolekcí zajímavých skladeb. Co je třeba říci předně? Comeback „Omega Wave“ rozhodně nejde cestou evolučně vyšponovaného alba „Distortion“ z roku 1994, na kterém FORBIDDEN  do sebe inhalovali řadu progresivně působících prvků a groovu příslušícího spíše ke stylům nacházejícím se mimo klasicky metalové teritorium. Tyto momenty měly za následek určitou nezařaditelnost tohoto díla. Deska z roku 2010 taková není. Kapela se drží svého původního řemesla jako zkušený kovář vlastní výhně. Veškerou pozornost na sebe strhává kvalitní metalová produkce a velmi současný zvuk, stejně tak pověstná technická brilantnost samotných FORBIDDEN. Fanoušek tak dostává tu verzi jejich tvorby, která rozvíjí jejich první dvě ryze thrashmetalové řadovky, nikoliv však o stylové odbočky, ale naopak šperkuje léty vypilovaný thrashový základ větším počtem technických fíglů, vyhrávek, dospělejším přístupem ke skladbám, které rovněž obsahují větší počet melodií než tomu bylo kdysi dávno.

Vypjatý vokál Russe Andersona, který v mnohém připomene teskný hlas Warrela Danea, tak udává podobu většiny skladeb a je zde zcela jistě v popředí, byť jej mohutné riffy od dvojice Locicero/Smyth za žádných okolností nešetří a duní zpoza něj jako blížící se vodní masa uvedená do pohybu hurikánem Katrína. Celé album sebou nese určitý pocit osudovosti a těžko popsatelného smutku. Samotný Anderson zde působí dojmem jakéhosi proroka či démonického věrozvěsta špatných zpráv a vizí, který se zde nerozpakuje ukázat naplno sílu svých hlasivek. Jeho projev je velmi rozmanitý, od rozvláčnělých poloh totiž přechází až k agresivnímu řevu. V refrénech však jeho halucinačně působící vokál dominuje. Příznivci staré metalové školy budou tedy velmi spokojeni. Celková podoba „Omega Wave“ jede na vlně – hutný moderní zvuk, ve všech směrech velmi dobře vybavená instrumentace (zejména precizní kytarové duo) a originální a velmi silný zpěvák. Album obsahuje jak masivní riffovité výplachy typu úvodní trojice skladeb „Forsaken At The Gates“, „Overthrow“ a „Adapt Or Die“, které jsou nabité kytarovými i rytmickými kouzly, tak akusticky zvolněné skladby typu „Swine“, jež zas vzdáleně upomenou na vlnu grunge, nebo spíše na metalovější podobu tohoto dávno zesnulého stylu všech depkařů a negativistů, reprezentovanou třeba kapelou ALICE IN CHAINS. Kaliforňanům se zde navíc podařilo opatřit skladby zajímavými melodiemi, což považuji za posun, takže kvituji i skutečnost, že mi Anderson ve skladbě  „Immortal Wounds“ zní jako rozparáděný Bruce Dickinson. Dle mne jde tedy o vydařený návrat, byť album ctí staré metalové pořádky. Obsahuje řadu mistrovských okamžiků a rovněž mi přijde zdaleka tou nejrůznorodější a nejdospělejší nahrávkou ze všech děl, jaká zatím tahle kapela stvořila. Není se co divit, vždyť na to měla spousty času.

22.12.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz