GAMMA RAY - Land Of The Free II

80%

Existuje jen málo rozumných důvodů, proč se Kai Hansen rozhodl v roce 2007 pojmenovat devátou řadovku GAMMA RAY názvem, odkazujícím na pravděpodobně nejlepší desku jeho navždy druhé kapely. To jméno zní „Land Of The Free II“, a posouzení toho, proč tak náš milý Kai učinil, si dovolím nechat na každém z vás.

Přesto, že od „No World Order!“ žádnou nahrávku GAMMA RAY nevlastním, a tak jsem „zemi svobody dvojku“ neslyšel opravdu dlouho a pro účely recenze jsem si ji musel zapůjčit, mé vzpomínky na ni zůstaly téměř stejně čerstvé, jako je menu, které nám na ní Hansen a kolektiv naservírovali. A že hudební krmě je to nejen chutná, ale rovněž je připravena jen z těch nejvybranějších (byť za ta léta mnohokrát převařených) surovin a nejlepšího koření, na to vemte jed. Protože rozhodně nechci vzbuzovat plané naděje, řeknu to raději předem a natvrdo. „Land Of The Free II“ má snad až nepochopitelně mizerný a hlavně nečitelný zvuk, kdy zvláště kytary zní tak, jako by si kluci spolu vlezli pod peřinu a basa není pro jistotu slyšet často skoro vůbec. Jsem přesvědčen, že k tomu nemohlo dojít nešťastnou náhodou a je to tedy od kapely záměr. Ale proč a jaký, tomu nerozumím. Vím jen, že je to velká škoda, protože jinak všech (nejméně) sedmadvacet kytar obou strunmistrů odvádí skutečně excelentní, většinou přísně speedmetalovou práci.

„Into The Storm“ se po náladotvorném začátku plném očekávání rozjede do toho nejklasičtějšího gammáckého rychlíku, ze kterého se mohutně valí vzpomínky na dvanáct let starý titul. Přímočarost a správně dávkovaná tvrdost, nenáročná melodie a tuna pozitivní energie, včetně sóla, které má svojí hodnotu, z ní dělají ideální start desky. Není pravda nijak výjimečná a v bohaté diskografii Hansenovy bandy se spíše ztratí, je z ní ale na první poslech znát velká upřímnost a radost ze skládání, která mi tolik chyběla na předchozím albu „Majestic“. Velké srdce otevře dokořán dvojka „From The Ashes“ a také z ní je na první dobrou cítit, že Kai odkaz názvu desky nebere na lehkou váhu. Refrén vás na zem sice nesrazí, ale snaha o klasickou táhlou melodii, jdoucí naproti dvěma šlapkám, se ocenit musí. Po mini skladbičce „Rising Again“, která by se neztratila ani jako plnohodnotné intro celého alba, následuje „To Mother Earth“. Ta překvapí téměř doslovnou citací z „How Many Tears“ od Michaela Weikatha, potažmo HELLOWEEN, kterou já osobně oceňuji jako povedený žert a Kaiovi za to patří můj velký respekt. Jen málo jiných by našlo odvahu vykrást opus magnum svého někdejšího kolegy a kamaráda. Od Hansena to ovšem beru jako „Weiki – Legacy“, na který má on jediný svaté právo. Rovněž zde nalezneme smrtící sólo „made in Helloween“ a celá se pochopitelně nese v závratné dvoukopákové rychlosti, což ale nepůsobí nikterak samoúčelně. Refrén „Zěměmatky“ se rovněž vyvedl a po dramaticky a rozladěně zazpívaných prvních verších, se před námi rozprostře v celé kráse, a mně tak nezbývá než konstatovat, že zde máme jednu z nejsilnějších položek novinky.

Pekelnou jízdu „Rain“ napsal Henjo Richter, a jde o dostatečně propracovanou a zajímavě melodickou pecku, která navíc působí dostatečně svěže. Druhá skladba z Henjova šuplete „Hear Me Calling“, stejně jako Hansenova „Leaving Hell“, jsou pak další pocty HELLOWEEN, které by se neztratily na žádné „derisovce“ jako bonus. Inu, proč ne. „Real World“ nám dá okamžitě vzpomenout na hity „Heaven Can Wait“ nebo „Rich And Famous“. Stejná pozitivní a absolutně uvolněná nálada, která je neodmyslitelně spjata s těmito dávnými parádami, je plnými lopatami přikládána i pod kotel „skutečného světa“. Rozhodně jedna z nejlepších a nejpříjemnějších písní. Dalším z vrcholů desky je bezesporu a z mnoha důvodů Zimmermannova orgastická „Empress“, ve které Kai podává pěvecký výkon na hranici svých možností. Že jste její ústřední melodický motiv už někde slyšeli? Ale jděte. Závěrečná „Insurrection“ je pokračováním řady předlouhých mnohovrstevných kompozic. Obsahuje nespočet rozličných melodií, motivů a nápadů, že si každý nutně vybere něco jemu libé a nedá se jí tedy nic vytknout.

Kytarový (dle vzoru raketový) inženýr Hansen a jeho přátelé si pojmenováním alba „Land Of The Free II“ ostudu určitě neudělali. Materiál, který na něm nalezneme je silný a opravdu velmi klasický, odkazující na to lepší z jejich bohaté diskografie a často dokonce i z diskografií spřízněných hudebních formací. Skupina vzhledem k legendárnímu statusu původní nahrávky zvolila ve skladatelském procesu především velmi citlivý přístup a hudba na „Land Of The Free II“ by zněla přesně takhle, i kdyby bylo album vydáno v době mezi klenoty „Land Of The Free“ a „Somewhere Out In Space“, což je ta největší možná pochvala, jakou mu můžu složit. Celkové hodnocení sráží jen skutečně mizerný zvuk a pro někoho možná i pocit mnohokráte slyšeného. Komu nepřílišná originalita, a především neprůbojná, zahuhlaná a pod dekou zahraná naleštěná bída nevadí, může si ke konečnému hodnocení přičíst deset bodů navrch. Motto “We rise like phoenix from the ashes, let us go where no mans gone before. And we dont need your tomorrow, were the kids of yesterday and our spirit will remain forevermore…“ bylo však naplněno do puntíku.

10.07.2023	Diskuse (2)	posejdon