GAMMA RAY - Land Of The Free

100%

Čtvrtá studiovka GAMMA RAY je, když ne rovnou nejlepší, tak rozhodně nejdůležitější deskou této německé formace a peckou mezi oči malověrným fanouškům, kteří už ani nedoufali, že by se Hansen vrátil na plný úvazek do jemu dobře známých vod melody metalu. Po úvodní sérii vysoce nadprůměrných, ale vlastní tvář spíše hledajících alb spatřila roku 1995 světlo světa „Země svobody“, která platí za jednu z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly na poli metalové muziky, a která odstartovala tu část kariéry GAMMA RAY, kterou mám nejraději. Název byl, i vzhledem k hudebnímu dění, naprosto trefně zvolený, protože to, co si pánové na desce dovolili, platí za naprosto svobodné a uvolněné umění té nejvyšší kvality, které je prosté jakéhokoli opakování (nebo nedejbože vykrádání). Nalezneme zde úplně všechny podstatné ingredience, včetně správného poměru koření v podobě hostujících muzikantů, všemožných aranžérských parádiček a velmi bohatého a přesto silného a jasného zvuku. Ostatně, ten má mít každý hudební klenot, kterým „Land Of The Free“ bez debat je. 

Ale hezky popořadě. Poté, co kapelu opustil zpěvák Ralf Scheepers, ujmul se tohoto zásadního postu sám Kai Hansen a přesto, že Ralf byl zpěvákem famózním, pro budoucnost to bylo dobré rozhodnutí. Kaiův nezaměnitelný krákoravý hlas se tedy stal poznávacím znamením nové tváře GAMMA RAY a spolu s tím se Hansen vrátil k tomu, co umí podle mě nejlépe a sice ultra melodickému a ultra rychlému speed metalu. Čtveřice muzikantů zůstala bez dalších změn a od prvních tónů bylo poznat, že sehraný kvartet šlape. Nové (dnes už klasické) bezvadné logo s neméně skvělým obalem jejich snaze nasadily korunu a show mohla začít.

Úvodní opus „Rebellion In Dreamland“ jde ve stopách toho nejlepšího z „Heal Me“ nebo „Heading For Tomorrow“ a jde o další důkaz toho, že dlouhé mnohovrstevné věci kytarový mág Hansen sype z rukávu bez zaváhání. Krátký průlet deskou pokračuje mou nejoblíbenější písní. Vysokorychlostní chuťovka „Men On A Mission“ přes sborové refrény, dokonalé sólo a „operetní queenovskou“ vsuvku (které má Kai Hansen velmi rád, a já s ním tuto lásku rád sdílím) graduje až k neméně rychlému a melodickému outru „Fairytale“, které je skvělým zákuskem. Těchto bonbonků v podobě kratičkých doher písniček je na desce ostatně více a všechny stojí za to. Zajímavostí pak je, že refrén z „muže na misi“ uslyšíme o rok později znovu v ploužáku „Miracle“ na EP „Silent Miracles“, kde se mu úspěšně daří balancovat na hranici kýče a skutečné nádhery. 

Skladby „All Of The Damned“, „Gods Of Deliverance“ a „Salvation´s Calling“ jsou jedna vedle druhé rychlé sypačky, které všechny snesou ta nejpřísnější měřítka pro kvalitní práci. Každá je jiná, přesto všechny spojují základní stavební kameny. Rychlost, síla a melodie. Osobně z nich mám nejraději třetí zmiňovanou, která by se díky své dravosti neztratila ani na debutu HELLOWEEN a která není výjimečně prací zrzavého mistra šesti strun, ale dílem Jana Rubacha (který se na rozdíl od předchozího „Insanity And Genius“ nebojí i občasného sóla a jeho nástroj je celkově výraznější a dostává více prostoru, což je rozhodně další plusový bod „Land Of The Free“). Rubach napsal hudbu i k závěrečné „Afterlife“. A je to v pravém smyslu slova morda. Neměl jsem tenkrát jako mladík tušení, že je věnovaná zesnulému kamarádovi, přesto na mně už od prvních sekund dolehla její tíživá nálada, která ji provází. Tato velmi temná a těžce stravitelná záležitost, která opravdu bolí na první poslech, je vskutku upřímnou vzpomínkou na Ingo Schwichtenberga (ex-HELLOWEEN), na jehož odkaz se dodnes odvolávají mnozí metaloví tlučmistři.

Nevím, zda je to tím, že si Kai Hansen na druhé (po „Walls Of Jericho“) jím odzpívané nahrávce tolik nevěřil, ale příjemným kosmetickým vyhlazením na „Land Of The Free“ byla častá pěvecká výpomoc prakticky ve všech skladbách. Pozvání dostal kamarád Hansi Kürsch z BLIND GUARDIAN a mně neznámí Axel Naschke a Catharina Boutari. Největším překvapením a tím pravým vyvrcholením pak byla návštěva starého známého Michaela Kiskeho. Ten vypomohl v dnes již legendární titulní skladbě, která je, jen tak mimochodem, jednou z nejlepších věcí, které vznikly u GAMMA RAY a v ranku melodického metalu vůbec. Kiske sám pak odzpíval „Time To Break Free“, která je velmi příjemným závanem vzpomínek na HELLOWEEN, samozřejmě v patřičném Gamma střihu a jediným uvolněním z jinak přísně metalových otěží. Na „Land Of The Free“ nalezneme totiž kromě výše zmíněné Kiskeho pohodičky a poněkud rozporuplného ploužáku „Farewell“ jen a pouze tu nejkvalitnější kovovou práci, která jasně a bez prostoru pro otázky definovala nové směřování Hansenovy party. 

Čvrtá řadovka GAMMA RAY byla po prvních dvou albech HELLOWEEN a debutu BLIND GUARDIAN teprve čtvrtou metalovou deskou, kterou jsem kdy slyšel a myslím, že kořeny mého hudebního vkusu nemohly být zapuštěny lépe a pevněji. V mém hodnocení diskografie GAMMA RAY zaujímá „Land Of The Free“ dělené první místo a konečné hodnocení tedy nemůže být jiné než nejvyšší.

05.05.2023	Diskuse (26)	posejdon