GAMMA RAY - Majestic

70%

K recenzování „Majestic“, osmé řadovky GAMMA RAY, která vyšla nekonečné čtyři roky po skvělém „No World Order!“, jsem se odhodlával velmi dlouho. Prala se ve mně chuť dokončit seriál recenzí mé druhé nejoblíbenější metalové kapely spolu s tím, že album není dobré a že nechci mé favority po právu zpražit. Že by tedy kapele došel dech a čtveřici špičkových muzikantů nápady? Nebo snad dokonce začali kluci opisovat? Z části je to bohužel pravda, ale nakonec jako vždy platí, že nic není tak špatné, aby nemohlo být ještě hůř. Ale hezky popořádku.

Pochvalu si nezaslouží už prachobyčejný obal a podobně strohý je i materiál vrytý do drážek černých kotoučů. Úvodní „My Temple“ se na nás sice vrhne silou lokomotivy a kytary jsou také dostatečně tvrdé a bicí se ženou splašeně kupředu – ale to je vše. Nic víc než nános nepřehledných kláves, zpomalený refrén který nudí, mnohé a zbytečné změny temp, které matou a zahuhlaný zvuk, který se bohužel objevuje i v některých dalších skladbách nebo alespoň v jejich částech. To je jen krátký výčet mých dojmů z tohoto otvíráku. Ten považuji za druhý nejhorší v diskografii kapely, a sice po „Changes“, úvodní to skladbě z nahrávky „Sigh No More“, jejíž umístění na první pozici na desce dodnes považuji za výsměch fanouškům. Druhá „Fight“ se přes smyčcový začátek plynule přehoupne do ostrých kytar. Celá skladba jede v dobrém tempu, slyšíme zde sbory, které máme všichni rádi, má rychlé (ale pouze rychlé) sólo a refrén „Carry on, carry on, carry on…“ také není k zahození. Dobrá, byť nijak originální a převratná skladbička. Následující „Strange World“ je vyloženě propadák. Nemám rád slova o „progresu“, „moderním pojetí“, nebo nedejbože „trendech“. Nic z toho „Divnej svět“ není. Je jen tuctový a mě úplně cizí.

„Hell Is Thy Home“ je čtvrtá v pořadí a první, která opravdu zaujme. Má parádní odpich a celá se nese v hromovládném riffobití a zběsilém tempu. Jen ten refrén je opět nějaký nedovařený a ten divoký rozjezd jsme už také slyšeli ve „Victim Of Fate“ od HELLOWEEN, dokonce s podobným výbuchem na začátku. Abych ale Hansenovi nekřivdil, musím dodat, že takhle „bzučet“ na kytaru umí dnes už každý druhý kytarista na Slovensku a tak jej z vykrádání sebe sama obviňovat snad ani nelze. Nejpozději u „Blood Religion“ si všimneme, že Kai se opravdu naučil zpívat – a musím říct, že je to velká škoda. Na projevu páně Hansena mě vždy nejvíce přitahovala právě ta nedokonalost. Ta byla tím, co jej odlišovalo od ostatních. Samozřejmě mu zůstal jeho nezaměnitelný projev zmírajícího krkavce, ale když Kai zvládá dozpívávat výšky, je si jistý v nížinách a netrénovaný hlas mu nepřirozeně nevibruje, není to prostě tak sexy. „Condemned Of Hell“ má jako jedna z mála dobrý, i když poněkud oposlouchaný refrén a vlastně celý průběh. Jen je škoda, že se v ní pracuje s tím nudnějším helouvíním polotovarem, do kterého se jen přihodí pár gamma ingrediencí a samozřejmě cool sekané riffy.

„Spiritual Dictator“ od Dana Zimmermanna nás vrátí do dob debutu „Heading For Tomorrow“, ale spíše ještě dále do minulosti. Rozhodně příjemné osvěžení dosavadního průběhu desky. Refrén sice není opět nijak zázračný, ale přinejmenším nemám pocit, že ho slyším posté. Šlapavá změna na začátku sóla je velmi povedená a mě osobně připomíná závěr skladby „The Circle Of Life“ ze stejnojmenného alba německých souputníků (a druhé Zimmermannovy kapely) FREEDOM CALL, které vyšlo v témže roce jako dnes recenzované „Majestic“ – což uvádím jen pro zajímavost a rozhodně ne proto, že bych chtěl výše jmenovaného obviňovat z kopírování. Motiv je to ostatně hezký, takže čert to vem. A jen tak mimochodem doplním, že píseň od norimberských symfoniků je o světelné roky lepší záležitost než „diktátor“. Skoro-titulní „Majesty“ je zajímavá věc. Rozhodně nenudí a různé změny temp či nálad jsou zde výjimečně ku prospěchu věci. Že poslouchám metalovou verzi „Taste Of India“ od AEROSMITH mě neznervózňuje ani trochu. „Éro kováře“ mám rád a „devět kočičích životů“ byla jedna z prvních rockových kazet, kterou jsem si jako malý kluk koupil z výplaty z višňové brigády. Refrén z „How Long“ je sice nehorázná agitka, ale pod kůži se vám dostane okamžitě. Jedna z nejlepších skladeb, která je v ostrém kontrastu se svým textem velmi pohodová. Závěrečná „Revelation“ zní jako soundtrack libovolnému velkofilmu. To je spíše poklona a já tak mohu říct, že i poslední stopa desky se vyvedla.

Největší problém materiálu, který nám GAMMA RAY naservírovali, vidím v tom, že je jednoduše zaměnitelný. Samozřejmě že Gammu opět poznáte. Rukopis má pevný a lety vypilovaný k dokonalosti a nejlepšího (čti: mého nejoblíbenějšího) metalového zpěváka navrch. „Majestic“ je ale nahrávka natolik nevýrazná a hlavně bez emocí, že ani nepřemýšlíte, jaká kapela vám to vyhrává a je vám to vlastně tak nějak jedno. Při snaze o jistou změnu a vývoj, což nelze mít nikomu za zlé, se ani génius Hansen nevyhnul paradoxně častému opakování až vykrádání. Můj dojem z desky zůstává, stejně jako muzika na ní, přinejmenším rozporuplný a najdeme tu opravdu příliš náznaků i doslovných citací z velkého množství inspiračních zdrojů, až je to ke škodě. Rozhodně nebudu tvrdit, že pánové desku vydali jen kvůli povinnosti a penězům, a že do hudby nedali celá svá srdce a společnou duši. Já je však na „Majestic“ necítím a postrádám vlastně ze všeho nejvíce. Závěr recenze se ponese již jen v pozitivním duchu a mohu říci, že nakonec jsem byl kvalitou „Majestic“ vlastně příjemně překvapen, a po opravdu mnoha a mnoha poctivých posleších, kdy jsem po velmi dlouhé době desku znovu slyšel, mohu s radostí konstatovat, že lehce nadprůměrný materiál (na kterém však není jediná skladba, za kterou bych dal ruku do ohně) stačí elitní úderce na sedmdesát gamma paprsků ze sta. Ústup z pozic „té druhé nejlepší speedové kapely po HELLOWEEN“ začal však právě na tomto albu.

04.07.2023	Diskuse (16)	posejdon