GAMMA RAY - No World Order!

90%

První deska GAMMA RAY, která spatřila světlo světa ve třetím miléniu, přesně 10. září 2001, se nám svým názvem „No World Order!“ snaží symbolicky namluvit, že staré světové pořádky se pomalu ale jistě chýlí ke konci, a že se je pánové z německého Hamburku pokusí nekompromisně rozbořit. Tak černě bych to ovšem neviděl a ani s tou „přestavbou“, myšleno především hudební, to nakonec není tak horké. Chlapi z GAMMA RAY hrají naštěstí stále poctivý melodický heavy metal, a i když někdy uberou plyn nebo zabrousí zlehka do rockovějších vod, všech jedenáct skladeb (včetně vpravdě ohromného intra) obstálo v mých uších po dvě dekády na výbornou.V následujících řádcích vám prozradím, proč je „No World Order!“ tak dobré.

Nemůžu jinak než začít obalem. Ten z alba „No World Order!“ dodnes považuji za jeden z nejkrásnějších, který kdy byl namalován pro metalovou desku a svojí barevností a skvělou kompozicí nám dává tušit, jak pestrý a kvalitní materiál nalezneme uvnitř. Z coveru se na nás pochopitelně šklebí gammácký maskot „Fangface“, který se postupem let stal pro Hansena a jeho tlupu tím, čím je pro IRON MAIDEN „Eddie“, pro HELLOWEEN „pan Dýně“ nebo prase pro Rogera Waterse – jen ne tak povedeným a zapamatovatelným, a co se týče maskotů, považoval jsem „Tvář“ vždy za druhou ligu.

Po kolosálním intru následuje nezastavitelná dvoukopáková jízda „Dethrone Tyranny“. Ta vzešla z pera bicmena Dana Zimmermanna a jedná se o špičkové metalové řemeslo a vynikající ultramelodický a ultrarychlý otvírák. Kromě ní napsal Dan ještě potemnělou a hutnou, přesto však opět velmi melodickou „Damn The Machine“ a obě zmíněné jsou výborné a na albu jsou zcela právem. Dalším, kdo svou tvorbou přispěl ke kvalitám novinky je kytarista Henjo Richter, a po „Send Me A Sign“ z předchozího počinu nám připravil další podobnou „rádiovku“. Její jméno zní „Follow Me“ a komu se líbila hitovka z o dva roky staršího „Power Plant“, jistě ocení i tuto skladbičku. Půjdu s kůží na trh a dovolím si napsat, že i když jde o jednoznačný hit, který na první dobrou zaujme zpěvným refrénem, co se okamžitě zavrtá hluboko do hlavy a budete si jej na ulici broukat i po mnoha letech – jedná se o nejslabší položku z desky. Budiž to důkazem, s jak výjimečným materiálem máme na „No World Order!“ tu čest. Osobně s přibývajícím věkem mne tyhle prvoplánovité, jemně melodické songy omrzely a tak vyzdvihnu alespoň skvělé sólo, které je však natolik očekávatelné, že o jeho příchodu víme dlouho dopředu. Nepřekvapí, ale určitě neurazí. Henjo rovněž přispěl dvěma zářezy a druhý z nich, závěrečná balada „Lake Of Tears“ je krásným zakončením pouti po cestách „No World Order!“ a po mnoha letech opět výborným ploužákem, který nám pánové přichystali.

Hlavní slovo má samozřejmě opět principál Kai Hansen, který složil zbytek alba. A není to pochopitelně zbytek ledajaký nebo dokonce zbytečný. Někdo tvrdí, že Kai má až nezdravou zálibu v JUDAS PRIEST a mnoho věcí, které se mu zrodí pod rukama, nese vzpomínku na tuto britskou legendu. K tomuto mohu napsat, že druhá nejlepší skladba GAMMA RAY, totální morda a ztělesněná hudební apokalypsa jménem „The Heart Of The Unicorn“ si bere za vzor „Painkiller“ ze stejnojmenného alba. Já osobně tuto přiznanou inspiraci nemám Kaiovi za zlé, a jen díky ní mohl vzniknout tento drahokam diskografie GAMMA RAY. Protože rozhodně nejsem odborníkem na tvorbu britských praotců heavy metalu, nebudu další případné podobnosti komentovat. Jak ale hudební nadšenci jistě vědí a jak kdysi tvrdil v rozhovoru i božský Karel Gott, blahé paměti, když mu vyčítali, že vykrádá světové umělce: „Už Smetana s Dvořákem si brali inspiraci v dávných lidových písních, půltónů je jen dvanáct a nejdůležitější je, jestli výsledný produkt stojí za poslech.“ A tohle „Srdce jednorožce“ stojí za sto poslechů v řadě.

Čtyřka „Heaven Or Hell“ nám ukáže, jak má vypadat heavy metal v jedenadvacátém století a přesto, že neoplývá nadsvětelnou rychlostí, jedná se o našláplou a nepřekvapivě opět velmi melodickou písničku, která rozhodně udělá radost. Rockově dunící „New World Order“ nebo „Fire Below“ patří mezi skladby, které u heavy kapel nevyhledávám. Zdejší dvojka ovšem ostudu rozhodně nedělá a stejně jako u všech dalších písní na desce, i zde jsem rád, že je pánové nahráli. První zmiňovaná oplývá obrovskou energií a dravostí a „Fire Below“ má zas zvláštní tesknou atmosféru, která na mně platí a úžasné sólo navrch. Poslední dvojice skladeb, kterou zbývá zmínit, a sice „Solid“ a „Eagle“ jsou obě poměrně tvrdé a přímočaré sypačky, a zvláště první z nich dává vkusně vzpomenout na dobu, kdy Kai bořil u HELLOWEEN zdi Jericha.

„No World Order!“ je pro mě posledním dobrým albem GAMMA RAY, a to rovnou dokonce jedním z nejlepších. Vedle „Somewhere Out In Space“ a „Land Of The Free“ doplňuje v mém žebříčku stupně vítězů. Disponuje dokonalým metalovým zvukem, který je dostatečně moderní, aby ani v dnešní době neurazil, zároveň ale ctí tradice a drží se pevně kovových otěží. Stejně jako na předchozím „Power Plant“, ani zde nenalezneme slabou skladbu. Na rozdíl od něj však deska nepůsobí sterilně a je průbojná, dostatečně syrová a tvrdá a hlavně – není možno si jí oposlouchat a baví i po více než dvaceti letech a stovkách poslechů. „No World Order!“ není určitě deskou převratnou a nejspíš to ani nikdo nečekal, rozhodně by ale mělo patřit do sbírky každého milovníka melodického metalu, který hledá upřímnou desku, co má svojí pevnou identitu, lety prověřenou kvalitu a je plná perfektních muzikantských výkonů a špičkových melodií. A ke všemu dobře vypadá.

25.06.2023	Diskuse (10)	posejdon