GAMMA RAY - Sigh No More

90%

I když přiznávám, že pro fanoušky melodického speed metalu a hudby Kaie Hansena nastal tenkrát v roce 1991 (po vydání právě této druhé desky od GAMMA RAY nazvané „Sigh No More“) opravdový šok, zpětně vnímám čím dál jasněji, že jde o jednu z nejzajímavějších a nejpřínosnějších kapitol Hansenovy dlouhé kariéry. Nová metalová kometa s bývalým kytaristou od HELLOWEEN ve svém středu tehdy opravdu nehleděla na očekávání veřejnosti a nahrála v prvotřídních studiových podmínkách album, které charakterizoval poněkud rozvolněný potenciál na svou dobu moderně znějícího a hymnického Hard N´Heavy, kde se hardrockové vlivy jakoby nic prolínaly se stadiónovým power metalem té nejvyšší zvukové a skladatelské jakosti. V dobových metalových periodikách se sice psalo o velkém zklamání, ale pokud je člověk ještě dnes příznivcem především hudby (především nadžánrového rocku) a nikoliv pouze jedné titěrné metalové škatulky vyžadující až do skonání věků kvapíková tempa a budovatelskou rozjařenost, pak tvrdím, že tuhle desku musí milovat bez úlev.

Druhé nahrávce GAMMA RAY však předcházely první personální změny. Mathiase Burchardta u bicích totiž vystřídal ambiciózní Uli Kusch dorazivší z řad thrashových HOLY MOSES, a jako pátý člen byl do sestavy přijat druhý kytarista Dirk Schlächter, který po nástupu Henjo Richtera v roce 1996 přešel navíc jako velký univerzál k baskytaře. Pokud jde o Ralfa Scheeperse, ten se na „Sigh No More“ ukazuje jako vokalista s širším záběrem a schopností neuvěřitelně povyšovat a táhnout skladby, které nepotřebují sázet pouze na melodie v bleskurychlých tempech. Charakter desky byl rozhodně volnější, uvážlivější a dospělejší. Hudebníci v čele s Kaiem Hansenem sázeli především na moderní „power-rockový“ sound a různorodě působící songy, které utkvěly v paměti díky mnohým zjednodušením, převážně středním tempům a klenutě vygradovaným refrénům.

Z desky je ještě dnes poznat, že v roce 1991 byl melodický, zdobný a rychlý metal, jehož prostředí rovněž GAMMA RAY (zjevně s úlevou) opouštěli, tím nejméně coolovým stylem. Až na pár vyjímek snad nikdo tehdy netoužil být takovým tím trilkujícím zapeklitým melodikem, co sází výhradně na zdobnost, rychlost a výstavní ječák. Přizpůsobovaly se i větší ryby, např. IRON MAIDEN  s deskou „No Prayer For The Dying“, či SAXON a jejich „Solid Ball Of Rock“. Doba před nástupem alternativy si totiž žádala odvazový a americky střižený hard rock po vzoru některých hair-metalových kapel, s přímočarým a mocným beatem, dost často ne nepodobným produkci tehdejších AC/DC („The Razor´s Edge“). Zkrátka a dobře, charakter tvorby mnohým metalových kapel zcivilněl. V případě, že se tak dělo při zachování štědrého finančního rozpočtu na studiové frekvence, jsme se však dočkávali většinou opravdu mimořádných výsledků (např. QUEENSRŸCHE a jejich „Empire“).

Na „Sigh No More“ je nejlepší, že skladby na něm obsažené prakticky nestárnou a působí neuvěřitelně nadčasově. Jsem tak opravdu vděčný za to, že Kai Hansen, navzdory svému odkazu v rámci speedmetalové škatulky, tehdy opravdu chtěl nahrát moderní a power hardrockovou desku. K skladbám samotným. Pozvolně se rozjíždějící otvírák „Changes“ platí za majestátní úvod, plně charakterizující celé dílo. Myslím, že šlo o ideální volbu, neboť píseň má velké charisma. Zato druhá vyřvávačka „Rich And Famous“ je mnou celé ty roky vnímána jako taková rozšafná a veselá srandička. Za hit bych tuhle věc rozhodně nikdy nepovažoval, ale zajímavé vyvážení rozmáchlejších položek zvládá vcelku slušně. „As Time Goes By“ je vynikající metalová vypalovačka v rychlém tempu, kde se Scheepersův hlas ve výškách prakticky dotýká dokonalosti. Jde o jednu z těch skladeb, která přesvědčivě navazuje na časy debutu „Heading For Tomorrow“. Groovy riffovačka „(We Won´t) Stop The War“ možná nepatří k těm lepším songům, ale její power-rockový ráz dokáže osvěžit, to samé lze říct i o majestátní baladě „Father And Son“, tedy skvěle vystavené skladbě, kde se akustické pasáže střídají s mocným refrénem, aby náladotvorná pasáž postavená okolo kytarového sóla byla znovu více méně akustická.

Největší hymnou celku se nakonec stala píseň „One With The World“, která sázela na temnou náladu a poněkud klenutější strukturální gradaci vrcholící ve skvělém zpěvném refrénu. Tento dokonale propracovaný metalový hit počátku devadesátých let nemá nejmenších slabin a i Hansenovy kytarové party jsou v něm skvělé. Rychlý boogie metalový kvapík „Start Runnin´“ a poněkud neživotně vyznívající rockec „Countdown“ platí za asi nejméně výrazné songy na desce, byť ne špatné. Zato závěr alba patří k jeho vrcholům. Především zde máme rozmáchlou šlehu „Dream Healer“, kde si poprvé tak trochu uvědomuji podobnost Scheepersova hlasu s Halfordovým, a jistou spřízněnost této skladby s takovými velkolepými čísly, jaké Jidáši světu dali v sedmdesátých letech. Ať song poslouchám jakkoliv nalazen, vždy mne dokáže výtečně pobavit a dodat potřebnou dávku pozitivní energie, takže za mne perfektní power-metalová jízda a důkaz, že i v podobně strukturovanější formě se nacházejí neobyčejné skladby daného žánru. U dalšího z vrcholů, konkrétně u závěrečné rozvolněnější a zpěvné písně „The Spirit“, jsem posléze fascinován skladatelskou dokonalostí, zejména pak její celkovou chytlavostí, jakoby se zde GAMMA RAY dotkli svého maxima. A právě díky podobným místům hodnotím album „Sigh No More“ z roku 1991 jako věc od GAMMA RAY zcela nejkomplexnější, nejzajímavější a nejlépe vzdorující dobovým trendům a proudu plynoucího času. Skvělá záležitost německého Hard N´Heavy z počátku devadesátých let.

autor: Stray

K dnes recenzované nahrávce mám velmi rozporuplný vztah. Byla to totiž první „originálka“, kterou jsem dostal, a tak se její obal s kostlivým kloboučníkem z dílny Rogera Gormana (spolupracujícího například s AEROSMITH, Davidem Bowiem či METALLICOU) stal okamžitě ozdobou mé rané sbírky kazet. A jak moc se mi líbilo „Sigh No More“ zvenku, tak moc mě tehdy, jako dvanáctiletého milovníka punkově energických a dravých debutů HELLOWEEN či BLIND GUARDIAN, zklamalo album hudebně. Jediným materiálem, který jsem do té doby od GAMMA RAY znal, bylo dnes již legendární „Land Of The Free“, a s ním měla druhá studiovka pramálo společného. Se vší pokorou, kterou k produkci pana Hansena a jeho grupy chovám, jde totiž o desku natolik různorodou až komplikovanou, a pohybující se navíc většinou v jiných polohách rockové muziky než v té metalové, že si dodnes pamatuji mé mladické zklamání z toho, že to není ten divoký melodický speed, který jsem již tehdy miloval. Přesto, že už dávno nejsem ten ortodoxní náctiletý metalák, dodnes nedokážu „Sigh No More“ plně docenit a při přehrávání diskografie jsem byl vždy rád, že jej mám za sebou. Rozumějte dobře, druhá nahrávka GAMMA RAY určitě není špatná, ba dokonce je velmi dobrá – jen to prostě a jednoduše není moc metal. Krátké ohlédnutí za albem, které mělo potvrdit, že prvotní úspěch nebyl náhodný, začnu ale tím, co mám na „Sigh No More“ nejraději.

Pozitivní uvolněná energie a skvělá melodie nechybí jednoznačné hitovce „Rich And Famous“ (doporučuji srovnání s „Best Time“ od nejnovějších HELLOWEEN) nebo pohodové „The Spirit“, které patří mezi mé nejoblíbenější. Zástupcem metalových rychlíků je zde pak špičková „As Time Goes By“ a zatěžkaná „One With The World“, ve které klávesami podbarvený kytarový riff (v podobě tikání zrychleného budíku) nervózně kmitá kolem a nenechá nás rozhodně sedět. Zde Ralf Scheepers, který svým charakteristickým hlasem obohatil i druhou placku party z německého Hamburku, prvních pár vět zpívá tak, že se dodnes musím přesvědčovat ve videoklipu, který k ní pánové natočili, že to opravdu není Kai, kdo stojí za mikrofonem. 

Z klasičtějších věcí musím zmínit i nejdelší „Dream Healer“, která také stojí pořádně heavy na zemi, ale chybí jí to zásadní,  a sice špičková melodie. Je pro mě tudíž jaksi nezapamatovatelná. Mým tajným favoritem je pak srdceryvná balada „Father And Son“, ve které Ralf Scheepers vpravdě čaruje. Po vypsání toho lepšího nebo dokonce výborného, co nám hansenovci připravili, nakonec nezbylo moc toho horšího nebo vyloženě špatného. Vlastně jen opravdu nudná „Countdown“ (s otravným refrénem) nebo otvírák „Changes“ (u kterého nerozumím tomu, proč ji kapela nahrála znovu pod názvem „Heroes“) ukáží skupinu v poloze, která mi nechutná a desku bych si bez nich dokázal představit. U druhé zmíněné nacházím alespoň opravdu výtečnou předrefrénovou kytarovou roznětku, která spolu s neuvěřitelnou výškou Ralfa Scheeperse, zasáhne přímo do srdce. Bohužel místo výbuchu vše zatluče uspávací refrén. Nakonec ale i ty méně zábavné písně, jako je třeba temnější „(We Won’t) Stop The War“ nebo rychlá, ale spíše průměrná „Start Running“ jsou díky dobré produkci, všudypřítomným kytarovým vyhrávkám a jedinečným (nejen kytarovým) sólům, přinejmenším dobré a poctivé. 

Kai Hansen pochopitelně jako vždy exceluje a díky pestrosti materiálu a ukázkám i jiných než striktně metalových poloh je jeho kytarová genialita téměř hmatatelná. Bicí nové posily Uliho Kusche (ex-HOLY MOSES) nahrávku rovněž neuvěřitelně oživily a spolu s basou Uwe Wessela je rytmika jedním slovem dokonalá. Po mnoha poctivých posleších „Sigh No More“ musím s radostí říct, že se můj pohled na něj mírně změnil, a přesto, že mám tuto desku od GAMMA RAY stále rád nejméně, už mi není tak protivná jako bývala a našel jsem v ní mnohé, co mi dříve zůstávalo skryto pod nánosy špinavého rocku. Tvrdé kovové věci tu moc nehledejte. Melodií, skvělých instrumentálních výkonů a spousty zajímavých nápadů se však nasytíte dosti. (70%)

autor: posejdon

11.04.2023	Diskuse (10)	Stray/posejdon