GHOST - Prequelle

80%

Čtvrtá řadovka švédských GHOST je na světě a z mého pohledu značí svěží vítr pro budoucnost tohoto tajemstvími opředeného projektu. Tobias Forge se tedy zjevně nadechl k delší kariéře, než jsem mu před lety předpovídal. Materiál na novince „Prequelle“, ačkoliv určitě není po stránce dramaturgie bezchybný, má všechny předpoklady, aby se zalíbil opravdu velkému počtu lidí. Sice téhle značce už nikdo neodpáře pověst producentsky vyšperkovaného projektu, který si klade za prvořadé jiné cíle než ty striktně umělecké, ale i tak přiznávám, že forma a provedení nových skladeb, zde zasazených výhradně do stylu Hard´N´Heavy osmdesátých let, mě přijde hodně kouzelné. Je poznat, že se o většině skladeb už ve fázi tvorby přemýšlelo ve smyslu, co song to potenciálně velký hit. Rozhodně bych v souvislosti s deskou nešermoval s výrazy jako „pop“ nebo dokonce „disco“, tanečního není na albu takřka nic, protože ty nejchytlavější vály ze všeho nejvíc připomínají AOR hymny příchozí do současnosti snad z roku 1983. Ona romantická líbivost, ve spojení se starodávným zvukem a dekadentní obrazovou stylizací klipu k pilotnímu singlu „Rats“, je snad nejsilnější zbraní GHOST. Ve spojení s poměrně citlivým a vlastně i civilním hlasovým pojetím Forgeho získávají i další retro skladby osobité kouzlo.

Glosa: Když před dekádou zakládali ve Skandinávii jistí hudebníci hrozně tajemnou a hrozně anonymní metalovou kapelu GHOST, nikdo z nich netušil, že se o šest let později všichni servou a budou se tak vehementně hlásit ke svému členství, které od začátku před světem vlastně dobrovolně skrývali. Ostatně projekt to byl hodně úspěšný už od debutu „Opus Eponymous“, otázkou zůstávalo, jak dlouho bezejmenným muzikantům, kteří GHOST na začátku spoluzakládali, nakonec členství vydrží. Šéf a zpěvák, ze kterého se postupem let vyklubal jistý švédský vykutálenec Tobias Forge, totiž od druhého alba „Infestissumam“ údajně ve studiu spolupracoval spíše s producenty a zkušenými studiovými machry a čím dál více ignoroval své kámoše, stále zahalené pod maskami jakýchsi Ghoulů. Nakonec vše vyústilo v očekávané a vlastně i logické personální zemětřesení, kdy po třetím albu „Meliora“ Forge všechny své spoluhráče vyházel a nahradil je zcela novými a dle jeho slov spolehlivějšími hudebníky. Ten vývoj má svou opodstatněnost, zvlášť pokud s narůstajícím úspěchem měl Forge možnost spolupracovat s mnohem většími profesionály, než byli kdy jeho někdejší kumpáni. Jedna věc mě však vhání do tváře úsměv, představte si, co se asi tak vyhozeným mohlo honit hlavou, ve chvílích kdy došlo na obměny. Jste součástí mezinárodně úspěšné metalové kapely a hrajete (jste nuceni hrát) pořád v nějaké debilní masce. Dřív něž stačíte odhalit svou totožnost a příslušenství k této vyvíjející se kapele, vyhodí vás z ní, a vaší pozici obsadí zcela novým hudebníkem, který vlastně využívá totožnou masku co vy. Celá věc mě přijde hrozně tragikomická. Chápu to správně, když řeknu, že ten vyhozený původní hudebník si musí připadat jako ten největší blbec na světě? Ztratil své místo a nikdo se ani nedozvěděl, že v té kapele kdy hrál, blbec Nameless Ghoul!:-)

Rozeberme si tedy materiál. Pokud nebudeme počítat minutové intro, máme zde devět položek, z nichž dvě jsou pětiminutové instrumentálky a jen v sedmi skladbách se zpívá. Ony instrumentálky mají poněkud rozdílnou skladatelskou kvalitu a vynalézavost, neboť zatímco „Miasma“ představuje dobrodružně vygradovaný příběh, klouzající lehce na vrstvách kytar a kvílivých syntezátorů, platí „Helvetensfonster“ za docela zbytečnou výplň, jejíž smysl vidím snad jen ve vyčuraném producentově navýšení stopáže už tak velmi krátkého alba. Naproti tomu z oněch sedmi zpívaných věcí považuji hned šest za velmi povedených, kdežto jen jednu jedinou, shodou okolností asi tu nejtvrdší („Faith“), za docela obyčejnou a skoro ničím výrazným neozvláštněnou. Zbývá tedy šest povedených hitovek, kterým vládnou chytlavé singlovky „Rats“ a „Dance Macabre“, kde se GHOST snaží znít chytlavě, načančaně, prostě „osmdesátkově“ a to snad ještě víc, než leckterá miliónově úspěšná formace z té doby. S popem mají ony skladby společnou snad jen precizní produkci a nějakou tu nástrojovou aranži, jinak jde výhradně o naleštěný rock pro masy, který dokáže ohromit chytlavostí a poutavými nápady všech svých melodií i refrénů.

Z dalších skladeb mne zaujala hlavně peřinami kláves naducaná hymna všech notorických narcisů „See The Light“. Z počátku se píseň totiž vůbec netváří jako vypalovačka, ale po dohrání celého alba patří k těm, na které se jen těžko zapomíná, což je, myslím, dokladem jejího charismatu. Mám za to, že (stejně jako je tomu u nejhitovější písně „Dance Macabre“) složit něco podobného a dát tomu pořádný směr, je prostě kumšt. Podobně pozitivně slyším i skladbu „Pre-Memoria“, což je jakási umrlčí dekadentně-romantická hříčka. Oceňuji vlastně i píseň „Witch Image“ nebo baladu „Life Eternal“, které si obě drží onen posmutněle zábavný ráz všech těch temných 80´s retro drahokamů, tolik nádherných, melodických a celkově zábavných.

Za velký nedostatek alba naopak považuji jeho opravdu krátkou stopáž a s tím související malý počet skladeb, které si, navíc, mezi sebou dokonce udělají místo i pro nějakou tu věc docela zbytečného ražení (viz. druhá z instrumentálek). Tohle jsou prostě nedokonalosti, které by se u věcí s komerční ambicí stávat neměli, protože GHOST pak budí dojem kapely, která chce akorát nahodit několik singlových jednohubek, sbalit prachy a rychle vypadnout. Sedm zpívaných songů je v dnešní době (a po třech letech ticha) zkrátka děsně málo. K předvedenému však nemám nejmenších výhrad, byť trochu zamrzí stylizace samotné kapely do čehosi spotřebního.

Těžko říct, kam se směr téhle kapely bude vyvíjet dál. Ještě pořád těžko kousám tu alibistickou image souboru, neboť bych od podobně znějící party považoval za přirozené, aby hudebníci už konečně vystupovali trochu více civilně a neanonymně. Změnu stylizace frontmana z papeže na Cardinala Copiu považuji pouze za kosmetické zlepšení. K postavám bezejmenných Ghoulů už nemám tuplem co kladného dodat, svým způsobem je to Forgeho pojistka, že pod maskami může do kapely propašovat kohokoliv. Vždyť sám se tenhle protekční cápek také zrovna nemá k tomu, aby odhalil ksicht... 

PS: Pouze 80% ...díky tomu, že album vlastně není album, ale zatraceně chutná jednohubka, ve které těch pár šťavnatých skladeb ční nad veškerou starší tvorbou GHOST jako Eiffelovka.

07.06.2018	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz