GIANT - Velikán s nenuceností a střídmou perspektivou (profil)

Z Nashvillu v Tennessee vždy pocházela americká hardrocková kapela GIANT, ve které se soustředili  hudebníci, už v osmdesátých letech považovaní za špičkové studiové machry, a tak bylo na projekt už od začátku nahlíženo jako na nespornou supergroup, za jejímž úsilím stojí především kvalita. Mimochodem tahle čtveřice byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let ve velké formě a představovala opravdu pozoruhodný vzorek melodického rocku z USA. Na jednu stranu šlo o mimořádné hudebníky a studiové perfekcionalisty, na stranu druhou šlo stran jejich písní vždy o prvotřídní rockový mainstream a střední proud, který nikdy neměl potřebu proti něčemu brojit nebo působit jinak než příjemně. Zkrátka nekonfliktní záležitost ve všech směrech. GIANT zkrátka vždy představovali usedlejší stránku Hard N´Heavy a jejich songy měly potenciál oslovovat široké zástupy lidí bez ohledu na to, zdali ti sledují nějakou metalovou scénu nebo nikoliv. Ke cti kapele slouží, že jejich první dvě řadovky skutečně obsahují mimořádně zdařilé skladby a jsou tak považované za klenoty AOR a amerického hard rocku. Zajímavé ohledně téhle party je zjištění, že se na internetu do dnes nenachází takřka žádná pořádná fotografie původní sestavy.

Kapela GIANT byla založena bratry Huffovými a především klávesákem Alanem Pasquou již v roce 1987. Zatímco starší z bratrů Dann Huff zde působil coby frontman a kromě zpěvu zastával i všechny kytarové party, mladší David Huff obsluhoval bicí soupravu. Oba sourozenci nejdříve působili v křesťanské kapele WHITE HEART, ale později zjistili, že jsou daleko žádanější jako studioví hráči. Tehdy pětatřicetiletý klávesák Alan Pasqua už byl v době založení GIANT uznávaným jazz-rockovým hudebníkem a studiovým kutilem. Jako jediný ze sestavy se po prvním rozpadu GIANT v roce 1992 do kapely již nikdy nevrátil, na místo toho doprovázel coby koncertní klávesista nejednoho světoznámého interpreta na turné. Jeho služeb tak v postupujících devadesátých letech využili Bob Dylan, SANTANA, Cher nebo Pat Benatar. Na čtveřici sestavu doplnil ještě baskytarista Mike Brignardello, velice šikovný hudebník, ale jinak zřejmě nejméně vytížený člen. Díky ujasněné koncepci zaměřené na velmi dobře poslouchatelné skladby ve stylu AOR a uhlazeného romantického rocku, se záhy vydavatelství začaly o novou akvizici dohadovat. Kapela nakonec přistoupila na smlouvu s AaM, kde v nadcházejících čtyřech letech vyšla dvě bombastická řadová alba, mimochodem velmi povedená.

Teď ještě krátce k frontmanovi GIANT. Jestli vám jméno Dann Huff něco říká, tak vězte, že se vám to nezdá a není to žádná náhoda. Tento hudebník byl vždy zainteresován do studiové činnosti a jeho dovedností již od osmdesátých let využívalo nespočet popových interpretů. Navíc bezprostředně po prvním rozpadu GIANT v roce 1992 naskočil především na producentskou činnost, takže jeho služeb brzy začalo využívat větší množství poměrně známých hudebníků. Z metalového prostředí je Dann Huff podepsán coby producent pod dvěma řadovými alby MEGADETH, jmenovitě „Cryptic Writings“ a „Risk“. Jeho kytara byla tu a tam k slyšení ze studiových nahrávek takových es světové popu, jakými byli Whitney Houston a Michael Jackson nebo stále ještě jsou Taylor Swift nebo Lionel Richie.

První album GIANT vychází na jaře roku 1989 a nese název „Last Of The Runaways“. Jde o prvotřídně ošetřený rockový mainstream, kde hlavní roli hraje muzikantská kvalita a neuspěchanost. Pod produkční taktovkou Terryho Thomase se podařilo zhotovit velmi dobře poslouchatelný materiál, který netrpěl neduhem uspěchanosti ani přílišnou prvoplánovostí. Naopak lze říci, že skladby prakticky nestárnou a svým způsobem s postupujícím časem ještě nabývají na kráse. Díky Huffově charismatickému hlasu a zvonivé kytaře, tak trochu připomínající zvuk nástroje The Edge z U2, měli GIANT své trumfy pevně v rukách, když se k tomu připočetla schopnost napsat chytlavé skladby, které by netrpěly syndromem rychlého oposlouchání, mohla se kapela zařadit mezi uznávané a vlastně i úspěšné soubory prezentující rockový střední proud v USA s vkusem. Debutová deska obsahovala několik želízek, přičemž asi největšího úspěchu dosáhla balada „I ´ll See You In My Dreams“ následována dalšími dvěma pozoruhodnými hymnami „Innocent Days“ a „I´m Believer“. Zajímavé na zvuku GIANT bylo, že dokázali propojit pop-rockový styl tehdejších velikánů INXS, U2, SIMPLE MINDS s vlastním hardrockovým cítěním. Výsledkem čehož bylo, že vyznívali o poznání civilněji a popověji než řada tehdejších hair-metalových souborů, ale určitě ne otřepaněji, nedej bože klišovitě. Naopak mám pocit, že jejich skladby měly, i přes onen měkčí ráz, opravdovou hloubku.

Druhá deska „Time To Burn“ z roku 1992 však úspěch prvotiny nezopakovala a to přestože rozhodně nešlo o slabší nebo méně povedený počin. Zkrátka doba se posunula někam, kde se hudba GIANT zrovna nenacházela v centru pozornosti (dobře známá vlna alternativního rocku a grunge). V období recese bylo pro klasický hard rock těžké přežít a to i pro mnohem význačnější party. Mám však pocit, že se GIANT nemusí vůbec za neúspěch druhé desky stydět, protože právě „Time To Burn“ považuji za jednu z nejdokonalejších ukázek melodického amerického hard rocku ranných devadesátých let. Produkce se tehdy ujal přímo Dann Huff a GIANT nabídli dokonale vyváženou a do nejmenšího detailu vypiplanou desku, navíc plnou snad ještě více chytlavých skladeb, než tomu bylo v případě debutu o tři roky dříve. Dílo, zvukově poplatné době svého vzniku, tak dodnes zdobí takové pecky jako „Chained“, „Stay“, parádní balada „Lost In Paradise“ nebo dojemná „Save Me Tonight“. Po rozčarování z neúspěchu se GIANT na dalších osm let rozcházejí, což tehdy potkává nejednu formaci z jejich generace a stylového ranku. Už bez veledůležitého architekta jejich zvuku Alana Pasqui se o slovo hlásí až v roce 2001, kdy vychází album s názvem „III“, to však rovněž díru do světa neudělá. Krátce na to soubor opouští frontman Dann Huff, aby se soustředil především na práci ve vlastním studiovém království.

K další reinkarnaci dochází až v roce 2009 kdy je Huffův post obsazen dvěma muzikanty a sice zpívajícím kytaristou Terry Brockem a kytarovým virtuózem Jonem Rothem, který souběžně s GIANT působí dnes i v řadách WINGER. Tak jako tak příznivci starých GIANT nového frontmana ne úplně přijali a čtvrtá deska „Promise Land“ z roku 2010 prakticky vyšuměla do ztracena a bez většího zájmu veřejnosti. I já patřím mezi příznivce výhradně oněch původních GIANT a jejich první dvě alba stále považuji za špičkovou ukázku mainstreamového rocku z USA přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zkuste si je tedy také poslechnout.

15.04.2019	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz