GLAZYHAZE - Sonic

90%

Benátky jsou snad poslední místo na světě, kde bych hledal kvalitní shoegaze kapelu. Tím myslím Benátky v Itálii, v Benátkách nad Jizerou by to asi bylo pravděpodobnější. Ale stalo se. Vlastně jsem ani nehledal, spíš mě našla ona prostřednictvím algoritmu na YT.

Moderní shoegaze mě vážně baví. V posledních letech do sebe integroval vlivy z jiných hudebních stylů a žánrů a dnes díky tomu nabízí pestrou zvukovou škálu, která je postavena kolem základních principů původního shoegaze – atmosférické struktuře, zasněné a hloubavé náladě a alternativně laděné melodice. Co se týče žánrové škatulky samotné, její hranice jsou dnes už hodně fluidní a někdy až nejasné. Vidím zde paralelu třeba s grunge začátkem devadesátek. Když si připomeneme, že se v jednom ranku potkávaly tak rozdílné kapely jako NIRVANA nebo ALICE IN CHAINS, tak asi podobně to dnes vypadá v shoegaze. Od relativně tvrdých, až do metalových vod zasahujících kapel, přes více oldschoolově znějící a budující mohutné zvukové valy, pak další zapojující moderní indie-rockové prvky, až po téměř dream-popové formace. A to je na tom krásné. Ten styl se vyvíjí, žije dál, a přináší spoustu nových nápadů.

GLAZYHAZE bych zařadil do kategorie moderního shoegaze pracujícího aktivně s prvky z indie-rocku, dream-popu, ale někdy šáhnoucího i po grungeovém výrazivu. Zpětně jsem si poslechl i jejich debutové album „Just Fade Away“ z roku 2023, které už co to naznačovalo ohledně možného vývoje kapely. Ta vznikla v covidových dobách roku 2021, kdy se přes lásku k muzice dali dohromady Irene Moretuzzo (zpěv, kytara), Lorenzo Dall´Armellina (kytara), Francesco Giacomin (bicí) a Vseva Prokhorov (basa). Formující vlivy můžeme hledat v nu-gaze, dream popu a lehké psychedelii. Při nahrávání prvního alba byly studiovou prací nepolíbení a byly spíše ve vleku událostí, než že by je přímo řídili. Tak či onak, nedopadlo to vůbec špatně. Debut se nese v duchu bližším dream-popu ve stylu COCTEAU TWINS, i když ke konci alba, které je téměř symbolicky rozdělené na světlejší a temnější stranu, se objevují í více „tvrdší“ věci s nádechem alternativního rocku. 60% bych tomu dal z fleku a bez váhání, a s dalšími poslechy to nejspíš ještě poroste.

Každopádně dnes se budeme primárně věnovat druhému albu „Sonic“, vydanému letos v březnu, které kapelu posouvá ve všech oblastech mílovými kroky vpřed. Ve všem je lepší, vyzrálejší a už teď vím, že při závěrečném balancování na konci roku 2025 u mě bude bojovat o medaile.

Album odpaluje docela rychlá a přímočará „What A Feeling“, kterou bych spíš popsal jako alternativní rock s nádechem shoegaze. Skvělý, lehce zastřený zvuk, aktivní rytmika nekompromisně udávající tempo, nádherný ženský vokál. Dvojka „Breath“ už je ale typickou shoegaze skladbou dle britské školy. Irene má skutečně ideální hlas pro tento druh hudby, jemný, téměř éterický. Výborné je i zapojení Vseva, který si pro sebe ukradne jednu sloku a tím vytvoří zajímavý kontrast a skladbu doplní o maskulinní atmosféru. Kytary si tady jedou několik motivů, vzájemně se kříží, pak zase rozcházejí a tím vytváří nadýchanou, téměř spirituální atmosféru. Kapela se podílela, společně s Paolo Canagliem i na produkci. Nahrávalo se jak doma v Itálii, tak i v Británii, a album skutečně zní hodně britsky. „Forgive Me“ nás zatáhne ještě více do hájemství tradičního shoegaze, samozřejmě s moderním aktuálním zvukem. Kytary jsou zároveň špinavé, čisté, zamlžené, i ostře jasné. Kapela se nikdy netajila, že inspiraci čerpá u velikánů jako MY BLOODY VALENTINE nebo SLOWDIVE. A přesně tak nějak to zní. „Nirvana“ je ale zase jiná. Devadesátkové indie opět dává prostor oběma vokalistům. Vseva pokrývá sloku, Irene si převezme rozmáchlý refrén. Song přetéká pozitivitou a nostalgickou atmosférou. Grungem líznutá „Dwell“ je vážnější a ukazuje, že kapela umí být i tvrdší. STONE TEMPLE PILOTS by s touto skladbou rozhodně hanbu neudělali. Ale zpět k shoegaze, pro změnu lehce střihnutému postpunkovým nádechem. To je titulní „Sonic“. Opět výborná, jednoduchá rytmika, a kolem ní nabalované kytary v různých zvukových polohách. Neo-psychedelii reprezentuje „Stardust“ s parádně vytaženou basou, hypnotickým beatem bicích a podivně tajemnou atmosférou. Trochu zrychlíme se „Slap“, vynikající skladbou, která zní jako temnější PLACEBO. Až někam do osmdesátek nás vezmou na jízdu s „Not Tonight“, kde kytary zní téměř jako synťáky, post-punkově synthpopová atmosféra je dokonalou iluzí a zatančit si na tuto skladbu v malém temném klubu bude přímo nutností. Ale zase se uklidníme se závěrečnou „Warmth“. Je to už spíše dream-pop ve stylu výše zmiňovaných COCTEAU TWINS, lehce plynoucí, a postupně nás pohlcující.

Těžko uvěřit, že má album jen 30 minut. Kapela dokázala složit výborně vyvážené skladby, které jsou melodické, ale tak správně alternativně. Takže se na ně těšíte a zároveň vás neomrzí po pár posleších. Po hudebně dramaturgické stránce je album relativně pestré, ale zároveň výborně drží pohromadě. Nejsou tam hluchá místa, stylové přechody působí přirozeně, a každá skladba nejenže obstojí sama za sebe, ale má i své pevné místo i vcelku. Je slyšet sebejistota, kterou si kapela od debutu vybudovala, nebojí se žánrově více rozkročit, více experimentovat, víc „hrábnout do strun“. Skladby mají jasnou strukturu, songwritting je dotažený, zvuk vymazlený.

Jedním slovem nádherný je pak i samotný obal. Jakoby se vynořil z katalogu některé z powerpopových kapel z devadesátek. Ten typický font, ta jasná modrá. Ano, z alba je cítit ta typická devadesátková atmosféra, ale není to dělané na silu a otrocky. Spíš vzdávají hold muzice z té doby, rozvíjejí její odkaz a posouvají jí dál. Zbývá už jen sledovat jejich stránky a doufat, že se někdy přijedou podívat i do Prahy. Nebo aspoň těch našich Benátek.

24.04.2025	Diskuse (3)	Tomáš