GLENN HUGHES - Praha, Meet Factory, 13.února 2017

Na druhý pokus už to vyšlo. Legendární Glenn Hughes se měl ukázat v České Republice již na podzim loňského roku, ale po krachu s předkapelou LIVING COLOUR zrušil celé evropské turné a gentlemansky slíbil, že se vrátí hned, jak to bude možné. Stalo se tak v půlce února v pražském Meet Factory. Vskutku zajímavé místo pro pořádání koncertů, polohově umístěné za smíchovským nádražím, takže pokud člověk přijede metrem, musí idiotsky obcházet nádraží i s kolejištěm několik stovek metrů. Z dálky chátrající budova však v sobě skrývá skvělý interiér pro pořádání hudebních akcí všeho druhu. Prostorné místo, skvělý zvuk a po dlouhé době klub, kde se člověk neutápí ve vlastním potu.

Glenn Hughes dal svou loňskou sólovkou „Resonate“ jasně najevo, že se vrací k rockovým kořenům a podle toho zvolil také předkapelu. Tou byli angličtí STONE BROKEN. Obvykle se snažím z předkapel vyzobat to nejlepší, ale tentokrát se jednalo po všech stránkách o uniformní průměr. Tedy nic špatného, ale jejich vystoupení mě nijak neoslovilo. Na předkapelu měli parádní zvuk, a hutné riffy ve mně evokovaly Američany BLACK LABEL SOCIETY. Prostě klasicky střižený stoner rock s poctivou sólovou kytarou a melodickým zpěvem. V případě, že by zde hrál Zakk Wylde, šlo by o ideální volbu, ale u Glenna Hughese bych čekal větší žánrový rozptyl, vždyť funk ho provází v různých podobách celý život.

Znáte na koncertech ten pocit, kdy čekáte, a v mezidobích hraje v klubu hudba, která by měla obvykle alespoň tématicky souviset s danou akcí? Z nějakého důvodu se v klubu hráli pouze písně PRINCE a střídaly se dokola dohromady pouze asi čtyři. Já jsem tedy jeho velký fanoušek, ale po třetím kolečku už to začalo srát i mě. Nemluvě o tom, že velká část obecenstva dala svými outfity jasně najevo, že jejich denní chléb jsou BLACK SABBATH, DEEP PURPLE a MOTÖRHEAD, nikoliv hrdinové funky a rhytm´n´blues. Opravdu nevím, co tím chtěl zvukař říct, ale jednalo se asi o jediný negativní zážitek z celé akce.

Ačkoliv bych řekl, že Glenn Hughes je vůči svým někdejším muzikantským kolegům  a vrstevníkům (a tím myslím hlavně kolegy z DEEP PURPLE) trochu nedoceněn, klub se velmi sympaticky zaplnil. Částečně si myslím, že to bylo způsobené jeho dlouhou koncertní absencí v našich končinách, ale moje obavy z podprůměrné účasti bylo zažehnány beze zbytku. Bylo jasné, že v rámci turné bude hrát prim poslední řadovka „Resonate“ a tak se otevíralo údernou skladbou „Flow“, která velmi jasně uvedla, co se tento večer bude dít. V první řadě musím vyzdvihnout naprosto brilantní zvuk. Dlouho jsem nezažil tak krystalicky čisté nástroje s dominující baskytarou a samozřejmě hlasem. Už od začátku tedy nebylo co zlepšovat a člověk si mohl vychutnávat každý nástroj v celé své kráse. 

Perličkou letošního turné bylo obohacení o klasické hammondy, tedy nástroj, který je fanouškům DEEP PURPLE velmi dobře známý. Ten obsluhoval nováček v sestavě Jay Boe a svůj umělecký vrchol dotáhl k dokonalosti v sólové prezentaci. Průřez koncertu byl víceméně jasný. Glenn Hughes vydal tolik hudby, působil v tolika kapelách, že není absolutně žádná šance obsáhnout celou jeho kariéru. Nicméně hrála se dle očekávání řada hitů DEEP PURPLE i z novější éry BLACK COUNTRY COMMUNION, to vše doplněné o nové písně a pár kousků ze sólové kariéry. Jedním z vrcholů byla párplovská „Gettin Tighter“ obohacená o baskytarové sólo. Ještě teď si vybavuji ten funkový rytmus, který kapela neustále zrychlovala do fáze, kdy si člověk uvědomí, že takhle se dělá živá hudba. Studiová verze se může jít zahrabat.

Glenn je dnes obklopen poměrně mladou kapelou, což je obvykle pozitivní faktor. Kytarista Soren Andersen a bubeník Pontus Engborg s ním hrají již celou jednu dekádu. Zde ale nejsou žádné podpůrné berličky potřeba, Glenn je ve svých pětašedesáti v obdivuhodné fyzické i psychické pohodě a zbytek kapely hrál opravdu ve srovnání s ním druhé housle. Takové charisma a pódiový projev bych rozhodně nečekal od člověka na sklonku života (???? pozn.Stray :-) ). A to mluvím o té slabší stránce. Hlavní je samozřejmě hlas, za který si vysloužil přezdívku „The Voice of Rock“. Já mohu jen říct, že koncert předčil moje očekávání. Glenn oplývá stále stejně bezchybným a sebevědomým hlasovým projevem a člověk může jen nechápavě kroutit hlavou, jak může někdo v takových letech a po tolika koncertech zvládat svoje písně lépe než za mlada. U „You Keep On Moving“ si pro sebe vyhradil asi pětiminutovou pasáž, kde si jen v podkresu nástrojů hrál se svým hlasem za naprosté tichosti publika. Všichni jsme jen nechápavě stáli a Glenn nás měl všechny omotané kolem prstu.

Trochu paradoxně rozdával hlavní kapelník pozitivní náladu, i když nám v průběhu koncertu sdělil, že mu před začátkem turné zemřela máma a hrozilo tak další předčasné ukončení turné. Od milované maminky na smrtelné posteli dostal ale pokyn turné dokončit a dávat tak radost dalším lidem. Celý koncert se vůbec nesl v upřímném vzpomínání. Dozvěděli jsme se například, že song „Medusa“ složil Glenn v sedmnácti letech a nebo, že písni „You Keep On Moving“ nikdo nevěřil a měla se původně objevit už na albu „Burn“ a posléze také na „Stormbringer“.

Se začátkem letošního roku tak proběhla dost možná jedna z nejlepších hudebních událostí a bude velmi těžké takový koncert něčím alespoň dorovnat. Glenn Hughes je prostě legenda. Člověk, který svůj život zasvětil hudbě, a jeho koncerty nejsou pouze o přehrávání starých hitů přesně podle studiových nahrávek. Dlouhé improvizace, zlepšování s věkem a překonávání limitů dělá z koncertů výjimečné události a přesně takový zážitek jsme i dostali.

Setlist:

Flow / Muscle and Blood / Gettin Tighter / Stumble & Go / Medusa / Cant Stop the Flood / One Last Soul / You Keep on Moving / Might Just Take Your Life / Soul Mover / Black Country / Heavy / Burn.

20.02.2017	Diskuse (3)	Kropis kropacekmichal@gmail.com