GLENN HUGHES - Resonate

90%

Vypadalo to, že deska „F.U.N.K.“ z roku 2008 bude posledním sólovým albem legendárního „Voice of rock“, jak je přezdívaný můj velký oblíbenec a srdeční umělec GLENN HUGHES. Po celé řadě zklamání se zakládáním kapel se Glenn přece jen uvolil vydat po dlouhých osmi letech čistě vlastní počin. Jen málokdo z veteránů se může chlubit průměrnou bilancí jedna deska za rok, ale marná sláva, když někdo umí, tak je možné chrlit novou muziku s neuvěřitelnou kadencí a kvalita přitom neutrpí. Vždy si pak vzpomenu na nářky některých hudebníků, kteří omlouvají svoji skladalelskou impotenci dlouholetým působením na scéně. Na rovinu přiznám, že objektivně hodnotit pro mě zcela zásadního hudebníka je setsakramentsky těžké. Na druhou stranu klasičtí rockeři nemohou mít ani jednu připomínku ke kvalitě při jeho působení v kapelách TRAPEZE a DEEP PURPLE a ti osvícenější nenajdou průměrnou desku ani v jeho sólové kariéře. Sakra, vždyť Glenn i ve svých bočních projektech, ve všemožných hostovačkách, podává nadlidské výkony a jeho hlas je nezaměnitelná přehlídka mistrně zvládnutého rozsahu a barvitě podaných tónů. Jak tedy může dopadnout novinka, která musí zarezonovat v každém klasickém rockerovi? Ba dokonce má co nabídnout i v dnešní době a já musím opět smeknout a poklonit se mistrovi, laťka prostě nepadá, GLENN HUGHES je v roce 2016 stále v obrovské formě.

Novinka byla v médiích dlouho předem prezentovaná jako ta nejtvrdší v sólové kariéře, což stálo za zbystření, protože Glennovy sólovky byly vždy spíše opředeny funkem, soulem a blues. Opravdu ostré desky jsme si mohli poslechnout v rámci spolupráce s Tony Iommim nebo třeba s italskou obdobou sabbathovského riffmajstra Dario Mollem. Právě s ním vydal Hughes v loňském roce skvělou hardrockovou pecku „Waterfall“. Ráznější pojetí zůstalo i zde, opět ale ve změněné formě a tentokrát by se dala novinka bez okolků nazvat jako pocta DEEP PURPLE. Už od prvního songu „Heavy“ vás totiž zahltí pověstné varhany jak od Jona Lorda a člověk, který není obeznámen s tvorbou Glenna Hughese, by se mohl oprávněně domnívat, že zde se pouze recyklují dosti staré motivy. A ona je to ve své podstatě u prvního songu pravda. Zcela jistě nejvíce průměrná skladba dostala do vínku dokonce pozici prvního singlu a nebýt vcelku silného refrénu, jednalo by se pravděpodobně o propadák. V písni navíc zcela chybí kytarového sólo, což zklame každého fajnšmekra této muziky. Naštěstí je album koncipované trochu jinak a hned druhá „My Town“ patří do zlatého fondu Hughesovi tvorby. Zde možná nastala ta pravá chvíle nastínit, s kým se tentokrát zavřela ústřední persona ve studiu. Za bicí se posadil Pontus Enborg, kterého ale v první a poslední písni doplnil již dlouholetý kamarád Chad Smith z RED HOT CHILLI PEPPERS. Kytaru obsluhoval švédský všeuměl, ale především rockový světoběžník Soren Andersen. A nováčkem v sestavě se stal klávesák Lachy Doley. Zpět k songům, „My Town“ je názorná ukázka, jak se má dělat silný rockový song. Jednoduchý beat, rázný a táhnoucí riff a do toho řvoucí Glenn Hughes, který dokáže lusknutím prstu přejít do těch nejjemnějších poloh. Pro mě osobně nejlepší žijící zpěvák, protože podávat v pětašedesáti letech takové výkony je prostě obdivuhodné.

V souvislosti s osobou Glenna si většina vybaví především hlasové schopnosti, které jsou tak výjimečné, že zastiňují vše ostatní. To je ohromná škoda, protože se dost často zapomíná na fakt, že Glenn je také vynikající baskytarista. Vždyť funkový žánr je přímo uzpůsoben na dominující basové linky. Zkuste tedy v písních „Flow“ a zejména také ve funkově laděné „Landmines“ odhlédnout od omamně sladkého hlasu a obdivujte krásy baskytarových línií, které zde zdatně sekundují elektrické kytaře. Já prostě nemám co vytknout ani precizně ošetřené produkci. Deska zní skvěle a drsnější mix skvěle koresponduje s mnohdy až heavymetalovým ražením. Vždyť kdyby takovou „How Long“ zpíval kdokoliv z metalových klasiků, dostaly by písně ještě tvrdší nálepku. Ale je to právě Glenn Hughes, který svým hlasem vědomě balancuje na hranicích žánrů jako list ve větru. Vůbec nejlepší skvosty přichází s koncem alba. Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuji kvalitní, moderně znějící píseň s přidanou hodnotou, bez váhání uvedu „Stumble & Go“. S poslední položkou vytáhl Glenn akustickou kytaru a na chvíli nahodil melancholickou náladu, kterou postupně vygradoval do epických rozměrů. Díky této písní si člověk může zas a znovu uvědomit, jak neuvěřitelně andělsky čistý hlas tento pán v letech má.

Zde je prostě každé slovo marné. Novinka je dechberoucí, má hitový potenciál a člověk se může jen potěšeně pousmát nad faktem, že někdo vydává takto kvalitní desky s takovou kadencí a za žádných okolností nenachází dno. Ano je to tak, již v době vydání byla na příští rok ohlášena další deska BLACK COUNTRY COMMUNION a já prostě nepochybuji, že to bude opět pecka.

04.12.2016	Diskuse (15)	Kropis kropacekmichal@gmail.com