GODFLESH - Purge

60%

Vlastně až do dnes jsem se s hudbou GODFLESH míjel a to jsem kapelu zaregistroval již v roce 1992, kdy jsem v jednom zahraničním metalovém časopise zahlédl článek s fotografií, na které se nacházeli dva podivíni, svými detailními pohledy hypnotizující objektiv fotoaparátu, jakoby pomocí telepatie vábili na svůj ponurý metal s industriálními prvky. Několikanásobný poslech jejich letošní novinky „Purge“ je však nyní za mnou a já mám konečně více jasno, kam letitý britský band, proslulý mimo jiné i naprogramovanými bicími, vlastně zařadit.

Zvuková krajina GODFLESH je nevlídná, co do mnohosti tónů vlastně i strohá a působí spíše jako hypnotikum - tu se valí hutný riff, jinde skladbu táhnou kvílivé kytarové pazvuky, pod vším keybordy sází rytmickou džungli. Vše u mne vzbuzuje návrat k feelingu devadesátých let, ať už se sound vzdáleně podobá SEPULTUŘE z období „Roots“, může být svou nasraností připodobněn k Forrestovské mini-etapě VOIVOD, nebýt však samosebou oné taneční rytmiky, a nebo je z něho cítit vzdálená příbuznost s kapelami typu MINISTRY, WHITE ZOMBIE či dokonce při troše fantazie s ranými KORN. 

Rozhodně se nejedná o nějaký metalový extrém, spíše jde o avantgardu vycházející z kovového žánru (zde spíše umístěného na spojnici industrial - sludge – groove), jejíž nedílnou součástí jsou naprogramované beaty. Nalezneme zde tedy i špetku onoho uváděného industrialu, ovšem ne v majoritním množství. Z průmyslovými prvky je zacházeno jen coby s detaily lehce dokreslujícími vyznění songů – především v rámci jejich rytmiky. GODFLESH ve mně budí dojem striktní pocitovky, kapely vyžívající se v úsporném výrazovém rozpětí. Minimalisticky pojatý metal dělá dojem nenásilné kulisy, neboť kolikrát se skladbou trvající přes pět minut valí pouze jeden jediný kytarový riff, doprovázený stejně úspornými stále se opakujícími Broadrickem vykřikovanými slogany.

Pokud je „Purge“ reprezentativní album v rámci celé jejich diskografie, pak asi nepůjde o můj šálek poslechové kávy. Na kapelu, v undergroundu se těšící takřka kultovnímu postavení, bych tedy čekal větší posvícení. Dvojice Justin Broadrick (zpěv, kytary, klávesy, efekty) a G.C.Green (baskytara) staví své skladby vlastně dost stroze a jde jim především o feeling než o bůhvíjakou vrstevnatost. Napadá mne otázka, jak si asi může novinka vést u letitých fanoušků a jak jí tito vlastně slyší a řadí do kontextu celé pětatřicetileté diskografie? Především oni by ji uměli nejlépe pojmenovat, to je nepochybné. Přemýšlím o tom, pro koho může být tahle nahrávka vlastně super? Pravda je taková, že právě ti, kteří považují třeba i hudbu jejich birminghamských předchůdců a heavymetalových Bohů JUDAS PRIEST za Matějskou pouť, si na GODFLESH mohou pošmáknout mnohonásobně víc než já.

Album neslyším ani jako výborné a ani vyloženě jako slabé. Jde zkrátka o strohé, plíživé, temné bahno, vesměs i svými kovovými groovy charakterizující nejspíše dění v rámci avantgardního birminghamského metalu devadesátých let. Do králů industrialu MINISTRY má tenhle band, co do formy provedení svých skladeb, vlastně stejně daleko, jako k tvorbě třeba takových CROWBAR, a to jak v rámci výraznosti skladeb, tak i co do rozervanosti, potažmo přilnutí k hlomoznému provedení. Ne že bych čekal něco podobného těmto kapelám, ale hudba GODFLESH je vlastně také origoš, jakkoliv operuje s vcelku obyčejnými ingrediencemi. Justin Broadrick ostatně v pravěku s bicmanem Mickem Harrisem zakládal NAPALM DEATH, aby z jejich řad odešel v roce 1986, tedy ještě před jejich prvním albem a příchodem současného služebně nejstaršího člena Shanea Emburyho. Ten průmyslový zmar a deprese je ostatně ve zvuku GODFLESH trvale přítomen a to ať už člověk ochutná valivou „Land Lord“, nechá se prostoupil rytmicky přemotivovanou „Permission“, případně propadne některým dalším halucinacím, živeným popelem z městských továrních komínů z hloubky 20.století.

19.07.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz