GOJIRA - Fortitude
V rámci metalové scény jedna z nejsledovanějších albových novinek letošního roku právě vychází. Francouzská GOJIRA už dávno neplatí jen za ambiciózní metalovou kapelu, jejíž dravý naturel i angažovanost v otázkách ekologie učarovává mnohým. Dnes jde již několik let o jednu z nejexkluzivnějších kapel na poli tvrdě metalové hudby, která se těší velkému zájmu fanoušků a popularitě a to nejen ze strany kritiky a fajnšmekrů, ale i běžných posluchačů napříč širokým polem subžánrů. Ona etapa růstu, kdy byla GOJIRA nasazována do předprogramů světových turné těch největších institucí (mimo jiné METALLICA), proběhla již zhruba před dekádou, od té doby akvitánská senzace urazila nemalou cestu a pozvolnými krůčky neústupně spěla k stále rozmanitějšímu stylovému výrazu. Především alba „L´Enfant Sauvage“ (2012) a „Magma“ (2016) sklidila velmi kladné ohlasy a fanouškovská základna GOJIRY se začala rázem rozrůstat přirozeným způsobem. Sympaťáci z jihofrancouzského města Bayonne celých dvacet let trpělivě rozvíjeli svůj styl, aniž by ustoupili ze svého nejen uměleckého názoru. Příklon k atmosféričtějšímu a celkově rozmanitějšímu pojetí minulého alba „Magma“, novinka „Fortitude“ nejenže potvrzuje, ale navíc i překračuje hranice dosud prezentovaného.
Dost pravděpodobně je „Fortitude“ nejrozmanitější deskou, jakou kdy GOJIRA stvořila, a to aniž by opustila svůj žánrový rámec. Tvrdost a zanícenost jim stále nechybí a skladby se tak vykazují neoblomnými riffy a oproti starším albům ne až tak členitým groovem. Ke stávajícímu se přidává vokální či instrumentální pestrost. V případě GOJIRY nejde o nějak nápadný skok jiným směrem, ale o logický posun k pečlivější práci s aranžemi a „detaily“, kde je nyní všechno to, co bylo před lety naznačené, dotaženo k plné přirozenosti jejich současného vyjádření. Typicky křiklavé vokály Joea Duplantiera jsou často obohaceny pěvecky naléhavějšími momenty a na mnoha místech zdvojovány či ztrojovány, což posiluje melodickou složku letošních skladeb. I po stránce harmonií mě deska přijde o něco zajímavější než stará tvorba, ačkoliv bych o skladbách rozhodně neřekl, že působí složitěji. Ráz současné tvorby Francouzů je přímočarý, skladby jsou však pečlivě zdobeny v detailech, kvílivých kytarových zvucích, vyhrávkách působících zde až orchestrálně, a tíhnou k nápaditějšímu využívání akustiky či perkusí.
V jistém smyslu se dá říct, že se GOJIRA více otevírá rockovému prostředí, že už neoperuje jen v rámci tvrdého metalu, ale nechává se inspirovat odkazem post-punkových klasiků či velkých rockových kapel (new wave), které realistický pohled na žánr dotáhly na počátku osmdesátých let z lokálů s oprejskanými cihlovými zdmi na velká pódia. Nejednou jsem se zde totiž přistihl při vzpomínce na anglické nezmary KILLING JOKE, či nějaké jim příbuzné těleso s onou strohou pouliční patinou.
GOJIRA byla vždy kapelou, jejíž zvuk dost lpět na výrazném groovu. I přes určité zjemnění tomu letos není jinak. „Fortitude“ je rozhodně albem, které má v jejich dosavadní historii největší ambice a dost pravděpodobně se také stane jedním z jejich úplně nejúspěšnějších a nejlepších. Je radost poslouchat souhru rytmické dvojice Mario Duplantier/ Jean-Michel Labadie, jejichž party udávají nahrávce živelný puls. Kytarista Christian Andreu coby zásobárna ostrých riffů rovněž nezklamal, jakkoliv se jeho hra začala klonit do rockovějšího prostředí a získala s širším záběrem nadhled a pestrost. Tento trend ještě umocňuje souhra s šéfem Joem Duplantierem, neboť nové songy jsou plné různých abstraktních zvuků a vrstev. Lze říci, že nejen Dimebag Darrell, ale především také Tom Morello, se definitivně stal předobrazem současného herního pojetí kytarového dua GOJIRY.
Deska startuje songem „Born For One Thing“. Jde o strhující otvírák, jaký by si na začátek svého alba přála nejedna velká kapela. Zde je poznat, že GOJIRA v podstatě navazuje na svou minulou etapu a typický projev z alba „Magma“ šperkuje snad ještě naléhavějšími motivy. Jak známo, členové GOJIRY nikdy nebyli lhostejní k tématům společenského dění, zvláště těm, které se týkaly problémů životního prostředí a globalizace, no a na této myšlenkové vlně se nese rovněž významná část nové desky. Košatě vystavěná „Amazonia“, svým způsobem (díky tribálním zvukům) připomínající výraz brazilské SEPULTURY z časů alba „Roots“, je toho náležitým důkazem. Skladba je odsouzením řízené devastace amazonských deštných pralesů ze strany brazilské vlády a podporou původních obyvatel tohoto neobyčejného území naší planety. V jejím závěru vše vrcholí až orchestrálními kytarovými motivy. Zde jsem si uvědomil, že na současné GOJIŘE je pozoruhodné, kterak dosahuje pestrosti prostřednictvím základního nástrojového vybavení. Určitě zde nečekejte klávesy nebo něco na tenhle způsob.
Třetí „Another World“ je poměrně přímočarý, avšak majestátní vál se vším všudy. Skladba nepůsobí nikterak složitě, ale přirozeně kypí prostřednictvím stále se opakujících linek vedoucích k jejímu heroickému chóru. Logicky tahle věc reprezentuje to nejlepší ze současné tvorby francouzské čtveřice. Perfektní zvukovou stránku, za kterou stojí ostřílený matador Andy Wallace, zde podtrhne i následná „Hold On“, v níž se na chvíli hlas Joea Duplantiera čarokrásně rozezvučí jako ozvěna na stěnách památné elfí Roklinky. GOJIRA se tak, i díky němu, nachází na cestě hledání niternější atmosféry prostřednictvím navýšené vokální rozmanitosti. Právě takové skladby prospívají evoluci kapely nejvíce, zvlášť pak když posléze nabídnou i erupci ve své instrumentální rovině - viz. výtečné kytarové zurčení v jejím finále. „New Found“ je rovněž velkým songem, který mimo jiné zdobí panterovsky vřeštivé zvuky kytar a nezaměnitelný groove dominující už tak komplexnímu výrazu Francouzů.
Druhou polovinu desky zahajuje tribální akustický rozjezd v podobě titulní instrumentálky „Fortitude“, která posléze přechází do asi nejzvláštnější písně celé desky „The Chant“. Tu charakterizuje ovíjivá vokální linka plující nad abstraktními zvuky kytar a perkusí, což celkově utváří dojem nějaké snové tibetské mantry vzešlé ze studiového jamování, prostřednictvím kterého se muzikanti přenesli až někam k horským oblakům. Duchovní síla je zjevně výraznou složkou celého poselství této novinky. Omračující kouzlo má v sobě i drtivá „Sphinx“. Letos asi nejtvrdší a nejvalivější groovy píseň od GOJIRY platí za další důkaz jejich setrvalé formy v ryze metalovém prostředí.
Z mého pohledu je však ještě zdařilejší skladbou následná „Into the Storm“, což je perfekcionistický monument, který v sobě spojuje to nejlepší z jejich tvorby. Zkrátka song, který spojuje tvrdost a bytelnost staré tvorby, se strukturální nápaditostí, gradací a melodikou té nové. O něco poklidnější a post-punkově civilní ráz má „The Trails“, vířící u mne setrvale vzpomínky na tvorbu KILLING JOKE, případně na onu goth-industrial etapu z devadesátých let od legendárních thrashových Němců KREATOR. Skladba působí umírněněji, písničkově, vlastní civilně potemnělý zpěv a repetetivní kytarovou vyhrávku, takže se od ostatních vymyká, ale rozhodně v pozitivním smyslu. Každopádně její neemotivnost s vkusem pomáhá nápaditosti jinak žhavého celku. Po nepatrném vydechnutí je posléze znovu čas na něco monumentálnějšího, takže drtivá overtura v podobě „Grind“ znovu souzní s nahuštěnějším rázem nahrávky.
GOJIRA nahráli opravdu výbornou desku, což je u nich celá léta zvykem. Podnětné však je, že se kapela opětovně posunula a nabídla zas o něco pestřejší a rozmanitější skladby. Určitě jde o zajímavý posun, který se děje, aniž by Francouzi popírali svou dosavadní cestu. Smysluplný se mě jeví i jejich aktivistický a anti-korporátní postoj. Myslím, že zde máme jasného adepta na metalové album roku.
03.05.2021 | Diskuse (57) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Pekárek | 15.05.2021 20:57 |
Kotzen mi na těch 70 sedí. V Decibel dokonce jen za 6, ale pravda jsou to hlavně metalisti.:-) |
Stray | 15.05.2021 20:03 |
No já už taky vím, že jsem pro tentokrát mírně ulít.:-) Musím si to pustit, teď jsem někde... pořád ještě 80%.
|
Smolik | 15.05.2021 18:17 |
Žádné album Gojiry se mi neoposlouchalo tak rychle jako Fortitude. Po dvou týdnech musím trochu přehodnotit názor - nejslabší album Gojiry od.... nevím, od debutu? Teď už to mohu říct naplno - je to zklamání. Po pěti letech čekání velké zklamání. Jaký balzám je si pustit po novince třeba LEnfant Sauvage. |
Stray | 14.05.2021 10:31 |
Mám vinyl. Zvukově mě to nepřišlo úplně bombový, ale líbily se mě ty songy a nápady v nich. Monumentálnost beru jako plus každopádně, v případě GOJIRY obzvlášť. Opravdu nechci něco na způsob MESHUGGAH. Asi nemám tak dobrou aparaturu, abych si stál za tím, jestli je ten zvuk středně dobrý a nebo dobrý jen z jedné třetiny. ve Sparku jsem si přečetl rozhovor s bubeníkem, kde se zmiňovalo, že album má zvuk skvělý, takže to třeba můžeme shrnout odpovědí, za kterou bude třeba někdo rád - že autor je hluchej blbec. :-) Magmu mám na cd, ty albu jsem nesrovnával, poslechově neporovnával, v podstatě věřím, že u staršího alba by mohl být zvuk lepší, ale já ve svých článcích nezaměřuju pozornost zrovna na tohle, chci tpo hnát vždy co nejdál od technicky popisné stránky, ten text. |
Stanislav | 14.05.2021 08:26 |
O 50 % horší než Magma. Vykradené riffy, únavné monumentální vokály a děsivě překomprimovaný zvuk bez jakéhokoliv náznaku dynamiky. Už jen za pokračování ubohé loudness war v roce 2021 si ta deska nezaslouží tak vynášet do nebe jako v recenzi. Slyší to autor vůbec? A pokud ano, to mu ten zvuk, který dělá z posluchačů blbce, jako vůbec nevadí? Oproti Magmě veliké zklamání a rozčarování. |
J.Rose | 12.05.2021 19:29 |
Tak třeba já jsem splachovací. Flegmatik co nic neřeší a konfliktům se snažím vyhýbat. Pokud konflikt přijde, tak neútočím a v klidu si třídím myšlenky a vhodnou argumentaci. Jednou, maximálně dvakrát do roka, to končí hlasitým prásknutím dveří. |
DarthArt | 12.05.2021 19:15 |
Jak zvládáme konflikty v reálném životě? Můžu mluvit jen za sebe - no jako každý jiný, někdy dobře, někdy špatně. Ale tady v té kauze jde o něco jiného. Tady na CD si chci odpočinout, najít si klidný koutek a sdílet svou vášeň s podobně naladěnými lidmi. Pokud by někdo chtěl, abych ty konflikty "z povinnosti" sváděl i tady, skončil bych. A víc bych psal něco jiného, co mě mimochodem uživí. |
Mickej | 12.05.2021 18:43 |
Nemyslím to nijako zle, len by ma zaujímalo ako zvládate konflikty v reálnom živote. |
DarthArt | 12.05.2021 13:07 |
Škoda přijít o diskutéra - no u komentářů typu "si asocialny egocentricky kokot, ktory neznesie iny nazor či kritiku, a s ktorym sa vychadza iba veľmi ťažko" nebo "jste do sebe zahledění povýšenci, kteří snesou jen nekritické adorování" to škoda není. Co někoho motivuje k tomu, aby šel na stránky, jejichž tvůrce nesnáší, a tohle jim tam psal? A to vše v bezpečí anonymity pod neexistujícím jménem? Já mám taky několik webů, jejichž provozovatelé mi nesedí, ale určitě jim nemám potřebu vykládat, jací jsou to idioti. Proč bych jim to měl dělat? V jejich domovském prostoru? Není to náhodou trochu nezdvořilý? |
Stray | 11.05.2021 21:28 |
1.Mě nepřišla špatná, ale relevantní taky ne. Vidím tu věc z jiné perspektivy a velkou roli hraje můj přístup k té počáteční fázi GOJIRY, která mě vlastně ani nestojí moc za zmínku. Ale ať si tomu klidně kdo chce přikládá nějakej význam, já to tak prostě nemám a sdělil jsem to. Odpovědí mě bylo, že jsem na facepalm. Takže to co vadilo, byl ten následný průchod zadržované nasranosti vůči mě, kdy mě dotyčný přisuzoval roli, se kterou nemám nic společného. Možná i pro to je vlastně dobré vypouštět ty ryzí názory (ryze mé, pro někoho naopak za hranou), aby si člověk rovnou udělat ve vztazích jasno. Jsem dělníkem webu, ne někým, kdo chce exhibovat. Když v tom budeš ležet dnes a denně a pak vystčíš hlavu, tak ti ani nepřijde divný hodit do diskuse pak nějakej razantnější příspěvek na něčí adresu, vnímáš to jako že na to máš právo. Naopak Smolika jsem vůbec neřešil, pochopil jsem, jak to s tím Babišem myslel a nebral jsem to na sebe.
|