GOJIRA - Magma

90%

Co říci o aktuálním albu „Magma“, tak aby to vystihlo vše základní o dění v řadách této zajímavé kapely? Snad tedy, francouzská GOJIRA zachycená v momentě vlastní skladatelské obnovy? Zřejmě asi ano. Kapela, která na několika svých předchozích albech proslula technickou vysekaností, agresivitou a strojově vytříbenými riffy, letos zvolila trochu jiný recept. Do skladeb se totiž dostaly hypnotičtější fáze a jejich povětšinou volnější tempo nabízí nemalé množství prostoru k využití melodičtějších momentů. Joe Duplantier poprvé za ty roky využívá zpěvnějších hlasových rejstříků a vše obaluje mysteriózní závoj pomalu se rozvíjejících kytarových vyhrávek, jinak z povzdálí jistojistě dozdobených skoro až djentově švitořivou geometrií – konkrétně riffy držícími bytelný podklad a taktéž skvělou rytmikou. Je poznat, že Francouzi od prvního momentu toužili po změně, po posunu výrazového spektra a osobně si myslím, že se jim jisté vymanění se z vlastních šablon minulosti povedlo. Deska má tak mnohem větší šanci oslovit širší pole posluchačů, což se děje hlavně díky její větší pestrosti a posluchačské nakažlivosti, která je velmi trvanlivá. Přes větší různorodost si rovněž myslím, že všechny skladby drží pohromadě a jejich zajímavá mantrická příchuť buduje atmosféru metalové mše.

Dost zásadně jsem se zde, při charakteristice tohoto díla, chtěl vyhnout slovu chytlavost, byť hitovější potenciál songů je hned od začátku patrný. Nejde však o žádné prvoplánové nadbíhání, protože skladby, i přes svou větší nápadnost, budí dojem důležitých dílků skládačky a hlavně, útočí hodně s rozvahou. Při poslechu si vás získávají až s delší časovou perspektivou a vy jim stále více propadáte a odhalujete v nich všechny ty původně nenápadné zajímavůstky. Je poznat, že cílem bylo složit zkrátka organické a obstojně zrající dílo, jehož dopad sílí s časem, jaký mu věnujete. Dnešní GOJIRA nikam nespěchá, je sebevědomá a jistou absenci tlačení na pilu vyplňuje touhou po komplexním díle, kde je v přehlednějších strukturách vypíchnuto do popředí to podstatné.

GOJIRA určitě s oproštěním se od výraznější agrese zariskovala a tento risk jí, dle mého, naprosto jednoznačně vyšel, je zde totiž mnoho skladeb, které fungují, jak sami o sobě, tak i jako součást delšího příběhu. Nové skladby totiž ukrývají značné množství energie, umocněné chuťově výraznější atmosférou a větší dávkou byvšího horka, než tomu bylo kdysi před deseti lety, u všech těch chladných až mrazivých skalisek. Hornina byla letos roztavena a vzniklá láva prostupuje panoramatem mrtvolně šedého post-apokalyptického terénu, zmocňuje se jej a neodvratně jej mění v rudé moře. Nápadné je ubrání na strukturální složitosti a umocnění nosných prvků jednotlivých skladeb (něco podobného se před časem dělo na hodně zdařilých nejnovějších albech třeba takových BEHEMOTH nebo SATYRICON a já tyto změny velmi rád), které zde představují poněkud abstraktně vyznívající kytarové vyhrávky a ponuré zpěvy, které však v řádu, jaký Francouzi vyznávají, získávají opravdu velkolepou podobu.

Už úvodní „The Shooting Star“ je mocnou mantrou, kterou opanuje pomalejší tempo, hypnotizující kytarové party a dříve na formát hudby této kapely poněkud melancholický vokál. S následující hitovkou „Silvera“ se dostáváme do hlavního víru dění. Tohle je čistá umělecká erupce, skvělý song s nosným exoticky vyznívajícím kytarovým partem, který však nepřebíjí ústřední hitovou linii, ale pomáhá skladbu posunout výš. Dokonalý recept na to, jak v době přesycenosti může ještě někdo přijít v metalovém terénu s chytlavou skladbou, vhodnou však i pro širší posluchačská pole, a přitom neztratit osobitost a vlastní esprit. Skladba vrcholí kytarovým tapingem hraným na podkladě sborového vícehlasého chóru. Deformované riffy a zurčivé kytary v úvodu „The Cell“ asi nejvíc připomínají starší tvorbu Francouzů, ovšem skladba stejně jako dvě předchozí vlastní jednodušší stavbu a energický výjezd k vyřvávanému refrénu. Jde vlastně o jakýsi mezistav hypnotizující současnosti a starší tvrdé a neohebné tvorby. Pilotní singl „Stranded“ mnohým mohl zpočátku připadat až příliš osekaný, jednoduchý a až rock´n´rollově přímočarý, ale z mého pohledu jde o výtečnou vypalovačku dělanou především na koncerty. Je v ní znovu onen náboj a energie, byť skladba vlastní asi nejvíc onu všeobecnou podobu drsně metalové hitovosti, která je již pár let vlastní třeba i novějším dílům od švédských IN FLAMES. Za mne jde prostě o dobrý song, který byl zhotovený pro koncertní pařby a vyřvávání.

Po mezihře „Yellow Stone“ přichází jeden z absolutních vrcholů v podobě titulní skladby „Magma“. Její odlidštěnost umocňuje automatické odříkávání sloganů textu, který jakoby byl předčítán umělými bytostmi. Uhrančivý song, který ačkoliv by nějak zásadně měnil tempo, vlastní uvolněnější fáze i ty vrcholně koncentrované a dynamické. Vše plyne nezastavitelně dál a posluchač je zkrátka ve spárech dění a pozoruje celou tu kypící záplavu rozžhavené horniny. „Prey“ má opravdu podobu nějaké modlitby nebo zádušní mše a charakterizuje jí pro tuhle desku vcelku obvyklý prvek, mantrický vícehlasý zpěv. „Only Pain“ má svým způsobem charakter hitu typu „Stranded“, na druhou stranu vlastní i zajímavá riffová spektra, která jí kloní spíše k podobě „The Cell“. Určitě také jedna z těch přechodových skladeb mezi starší tvorbou a aktuálním rozpoložením. Naopak „Low Lands“ je mysteriózní výlet, který nedává svou snovou aurou prostor k emocionálnímu vymanění se ze svého nakažlivého vlivu. Tohle je zkrátka strašně sugestivní pecka, requiem za lidskou rasu, kterým prostupuje melancholická atmosféra a pomalé tempo nedovoluje posluchači k polevení koncentrace. Dálavy nekonečna se rázem zdají být tak blízké. Vše zakončuje etno-akustické outro „Liberation“, které symbolizuje civilizační návrat na samotný počátek. GOJIRA nahrála vynikající album, které je i ve srovnání s jejich starší tvorbou originální, zajímavé a přináší nové impulsy.

Album zakoupeno v obchodě Music Records.

26.06.2016	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz