GOUGE AWAY - Deep Sage

80%

Floridští GOUNGE AWAY na svém třetím albu „Deep Sage“ přicházejí s velice zajímavým konceptem vycházejícím sice z hardcoru, ale brilantně surfujícím v moři plném různých stylových a žánrových vln, a to vše navíc podpořeno skvělým zvukem. Ideologicky mi lehce připomínají MADE OUT OF BABIES, ale nebojí se hudebně výrazněji rozkročit, a přitom deklarativně neustále zůstat pevně usazeni na alternativní scéně. Zároveň má kapela výrazný aktivistický rozměr a snaží se podporovat různé lokální spolky a charity.

Kapela vznikla už před více než deseti lety. Po dvou EP vydaných vlastními silami v roce 2016 vydávají u malého vydavatelství debut „Dies“. Zároveň intenzivně koncertují a jako předskokany si je zvou na své turné třeba TOUCHÉ AMORÉ nebo CEREMONY. Druhé album „Burnt Sugar“ z roku 2018 upevňuje jejich pozici na scéně, sbírá slušné kritiky a otevírá další koncertní možnosti, včetně turné s DRUG CHURCH. Docela trvalo, než se propracovali k albu číslo tři, ale myslím, že se čekání vrchovatě vyplatilo.

Pětice vedená drobnou charizmatickou zpěvačkou Christine Michelle nám v klasické sestavě dvou kytar, basy a bicích předkládá na ploše 34 minut jedenáct dravých songů, plných střídaní klidných a hlasitých ploch, správně dávkovanou agresí vyvažovanou někdy psychedelickými, jindy hloubavými pasážemi s temnějším nádechem. Nedovolil bych si je zařadit do škatulky melodického hardcoru, na to jsou jejich konstrukce relativně málo „popově“ přímočaré, ale proti klasickému štekanému/rapovanému hardcoru je to zpěvné až až. Silně evidentní je na jejich skladbách ale vliv noise rocku, s tím, že při pozornějším poslechu se ze špinavého a dřevního zvuku vynořují i reflexe na grunge, stoner nebo až sludge metal. Nezaleknou se ale ani moderního indie nebo alternativního rocku a samozřejmě nezapomenou na punkrockový a hardcorový drive. Kontrasty jsou skutečné a dodávají albu na pestrosti, přičemž nikdy nemám pocit, že by to všechno nebylo přirozené. Třeba úvodní nemelodická „Stuck In A Dream“ s mohutným nástupem bicích, rozjetá do prudkého rytmu přiživovaného agresivním řevem, versus závěrečná šestiminutová „Dallas“, působící jako dva songy v jednom. Obě části jsou ale příjemně melodické, s devadesátkovým feelingem a táhlými refrény, které znějí, jakoby je zpívala Kim Deal z PIXIES a Santiago ji doprovázel s nejšpinavějším kytarovým efektem, který na svých pedálech uměl nastavit. Pohodový alternativní rock v příjemném středním tempu je krásnou tečkou na konci alba.

Velkou zásluhu na pestrém výsledném dojmu má samotná Christine a její zpěvácké kvality. Od téměř animálního agresivního řevu, přes drásavé noiseové skřeky, naléhavě pevný rockový vokál, až po jemný, téměř křehký čistý zpěv zvládá vše. Její songwritting často pracuje s jednoduchými, repetitivními refrény, hypnotizujíc tak posluchače a zdůrazňujíc hlavní poselství písní. Jakoby se nám něco snažila vtlouct do hlavy, buší a buší. Zvukově jsou dominantní kytary a bicí, trochu více prostoru bych dal base, zdá se mi zbytečně v některých skladbách utlumená v mixu. Přitom hraje velice zajímavé linky a efektivně přispívá k bezchybné rytmice. V „Idealized“ ale dostává více prostoru a tak se mi to líbí.

Song samotný zní jako by se potkali PIXIES, SONIC YOUTH, MADE OUT OF BABIES a ještě se to celé namočilo do grungeové polevy. Je košatá, plná různých odboček, zvuků, zvratů i pořádně temná. Skvělá je i následující titulní „Deep Sage“, kde psychedelická sloka dává tušit, že se něco zajímavého bude dít. A to něco je jednoduchý, ale brutálně energeticky natlakovaný grungeový refrén. Do klidnějších vod vplujeme s „A Welcome Change“, příjemným melodickým alternativním rockem devadesátkového střihu. Když už zmiňuji melodičtější věci, indie-rocková „Maybe Blue“ s houpavým a hravým rytmem, je další kandidát. Její uvolněnost a až pozitivní atmosféra je ale spíš výjimkou, většina alba se nese ve vážném módu. A z druhého konce škály vezmeme třeba „No Release“ - rychlý a ostrý hardcore, „The Sharpening“ - zemitý stoner metal plný rozervaných a nervních riffů a kytarových vyhrávek připomínajících ranného MARILYNA MANSONA, včetně řevu plného násilí a zloby, nebo přímočarý špinavý punk rock „Spaced Out“. Že se nebojí trochu i experimentovat ukazuje „Newtau“, kde skutečně nevíme, jestli to má být balada na udobření nebo nastavení zrcadla s výčtem všeho zlého. Ty přechody mezi křehkým, téměř zamilovaným zpěvem a nasraným řevem jsou zajímavé a svým způsobem až fascinující.

„Deep Sage“ je jedno z alb, která mě na první dobrou nechytlo za uši. Ale jak jsem se k němu vrátil, začalo se velice rychle otvírat a ukazovat svojí sílu a krásu. Je špinavé, je alternativní, ale zároveň velice dobře poslouchatelné, přiměřeně pestré a s vlastním ksichtem.

14.01.2025	Diskuse (3)	Tomáš