GRAND MAGUS - Sunraven

70%

Sleduji švédské GRAND MAGUS pravidelně od jejich pátého alba „Hammer Of the North“, což je letos přesně čtrnáct let, a dosud jsem se nesetkal s tím, aby mne jejich práce tak chytla, jako se to podařilo právě aktuálnímu albu „Sunraven“. Netuším, co za tím vším může být, protože kapela příliš posunů ve svém zvuku nemá. Zdali je to delším pauzírováním, nebo zdali vše neovlivnila sílící pozitivní nálada uvnitř zkušeného a personálně stabilního souboru, který si to nikdy s budováním vztahů s okolím nekomplikoval a vždy se staral jen o to své. Trojice JB Christofersson (kytara, zpěv), Fox Skinner (baskytara) a Ludwig Witt (bicí) totiž spolu hraje již od založení a to bez jediné obměny v sestavě. Zvlášť v současné rychlé době jde o věc obdivuhodnou. Stejně obdivuhodné však je, že kapela, která se od svých počátků zaměřuje pouze a jen na pravověrný, strohý a severskou mytologií opředený heavy metal staré školy, odkazující od milníků Diovských BLACK SABBATH, až kamsi k tomu zásadnímu, co světu nabízeli na počátku osmdesátých let třeba MANOWAR, je ve svém cítění stálá a přesto neméně zajímavá jako před lety. Na rozdíl od stárnoucích metalových kulturistů z USA se GRAND MAGUS nezaobírají pózami a velkohubými proklamacemi, takže drtivě zní pouze jejich písně, nebo je tomu tak především nyní, kdy s albem „Sunraven“ chytili fazónu vskutku povzbudivou. Ta dokonale zapadá do aktuální horečky true-retro-metalové revoluce. I v souvislosti s povedeným vystoupením na letošním Brutal Assaultu mám konečně dojem, že GRAND MAGUS jsou vážně dobrou kapelou.

Sada devíti hymnických válů nazvaná „Sunraven“ vrací do jejich hudby energii a velkou porci nápaditosti. Nejde však jen o nadbíhání dunivým riffům a mocným rytmům složeným po vzoru legendárních BLACK SABBATH, jejich skladby mají v sobě rovněž osobitost a také zvláštně uchopenou hloubku, jakou bych od skandinávské heavymetalové grupy už dávno čekal. Největší ozdobou je samozřejmě chlapácky znělý vokál Janne Christoferssona, který každý song dokáže povýšit na majestátní událost. Se svým spoluhráčem Ludwigem Wittem se již před lety střetl i v řadách Amottových SPIRITUAL BEGGARS, kteří na přelomu milénia patřili k základním pilířům evropského stoner-metalu. Chvíli oba působili u obou formací, než to asi po pěti letech a dvou albech Amottovců JB s Žebráky vzdal. Nutno říct, že mu GRAND MAGUS aktuálně svědčí. Prošel si zde také obtížnějšími a jalovějšími fázemi, ale nyní... nyní je to prostě více ono.

Oproti hardrockově vzletnějším SPIRITUAL BEGGARS (Žebráci využívali hammondů a čím dál více se pojetím vlastní tvorby klonili k DEEP PURPLE) vždy GRAND MAGUS působili tak trochu undergroundově, díky pomalejším doomovým tempům i zemitě, a možná stran setrvání v úzkých kovových mantinelech trochu druhořadě, ale s novinkou už je zas až tak kriticky nevnímám, neboť ta oplývá obstojným songwritingem, ctí dlouholeté postoje kapely, jednotnou náplň charakterizovanou skvostnou výstavbou a navíc několika skutečně mimořádnými vály. Jmenovitě jde pak zejména o jádro nahrávky tvořené heroickou trojicí skladeb - osmdesátkově stylizovanou dusárnou „Winter Storms“ postavenou na nosných heavymetalových riffech, zádumčivou baladou „The Black Lake“ po vzoru starých dobrých coverdaleovských DEEP PURPLE, a v neposlední řadě také proto-metalovou jízdou „Hour Of the Wolf“, kdy je mi jasné, že kapelu s takovými songy v zásobě by snad ze sedla nevybouchalo ani legendární Thorovo kladivo. Netvrdím, že jde o nejsilnější chvilku GRAND MAGUS v rámci celé jejich dráhy, ale už jsem od nich slyšel několik slabších desek. Album signalizuje, že s věkem kapelu potenciál neopouští. Tohle je prostě metalová jízda, která se může stát soundtrackem k průjezdu zářnou Valhallou.

11.11.2024	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz