GRAVE DIGGER - Heavy Metal Breakdown

70%

Čtveřice GRAVE DIGGER patřila na úsvitu heavymetalového vzedmutí v Německé spolkové republice poloviny osmdesátých let k naprosto zásadním kapelám. Čtyři kluci v džískách a kožených bundách, kteří se dali dohromady v průběhu roku 1980, se zprvu nechávali inspirovat hudbou zkušenějších vzorů, ať už britských JUDAS PRIEST či domácích ACCEPT, aby již jako hotová kapela podepsali v průběhu roku 1984 nahrávací smlouvu se začínající firmou Noise Records za účelem nahrávání debutové desky. Jejich heavy metal tou dobou už duněl v plných klubech průmyslové oblasti na severo-západě, neboť kapela se postupem prvních let vyprofilovala ve velmi stabilní těleso s osobitým hystriónským projevem svého zpěváka Chrise Boltendahla, dnes jediného zakládajícího člena spjatého s celou historií GRAVE DIGGER. Jeho hlas už tehdy platil za jasné poznávací znamení a prakticky definoval hrubě střižený heavy metal této kapely.

Kromě něho se v sestavě v časech nahrávání „Heavy Metal Breakdown“ nacházel tehdy vysoce ceněný kytarista Peter Masson, a dále pak baskytarista Willi Lackmann a bubeník Albert Eckardt. Ambice prorazit do světa a uspět byla z prvotiny jasně patrná a deska opatřená celou řadou ostrých riffů, pumpující basou a nespoutanou salvou bicích se posléze stala evropskou metalovou klasikou. GRAVE DIGGER nikdy nepatřili mezi kapely, které by se snažily o jiný a neotřelý pohled na věc, jejich rychlý a neúprosný heavy metal se vlastně opíral o celou řadu pozdějších klišé. Nebo spíše postupů, které v budoucnu byly podobně označkované – stereotypní metalové texty tento dojem ještě zesílily. Šlo například o historky na téma, jaké to je být správným metalistou, jak to rozjet na plné pecky, jak headbangovat až do zhroucení, podobné záležitosti na posluchače neustále dopadaly prostřednictvím Boltendahlovy sirény, podporovány řízným zvukem Massonovy kytary.

Deska „Heavy Metal Breakdown“ vlastně působí z dnešního pohledu vcelku zastarale, nicméně ve své době budila dojem urputného, avšak rovněž i rozmanitého heavymetalového alba, neboť výraz GRAVE DIGGER nebyl v začátcích ještě zcela ukotven a sami hudebníci chtěli na pás dostat to nejlepší, za čím si stáli a co stvořili v několika předchozích letech. Na koncertech po pódiu tehdy chodily postavy v mnišských kutnách a středověkou auru hrobníci umocňovali, jak jen to šlo a to aniž by tušili, že až v dalekém budoucnu půjdou jejich cesty skrz skotskou vrchovinu. Nezapomenutelným se tehdy stal právě ponurý pochod „Back From the War“, jinak jedna z těch epičtějších a vrstevnatějších skladeb z debutové desky. Do dnes tento song patří mezi to nejlepší, co kapela vytvořila v osmdesátých letech. Ostatně i samotný debut nebyl na hodně dlouhou dobu kapelou překonán. Je jasné, že to zásadnější hrobníci stvořili až o celou dekádu později, po svém návratu na scénu v roce 1993 (kapela se v roce 1987 na šest let rozpadla).

Debutové album baví především při plném uvědomění si letopočtu jeho vzniku. Z dnešního pohledu je totiž zřejmé, že skladby zde obsažené odpovídají především roku 1984 a v současnosti již působí docela přežitě. Souboj s časem se tedy staré tvorbě GRAVE DIGGER nepodařilo zcela vyhrát. Je třeba připomenout, že jejich velké vzory jako ACCEPT nebo JUDAS PRIEST vždy produkovali nadčasovější a originálnější muziku. 

K dalším stěžejním peckám. Startovní výstřel „Headbanging Man“ je ryzí heavy metal poloviny osmdesátých let zahraný v rychlém tempu, vedle titulní hymny „Heavy Metal Breakdown“, která zde platí asi za nejznámější klasiku a hymnu par excellance, jde o typického reprezentanta zuřivější podoby GRAVE DIGGER. Songy jako akustickým úvodem opatřený epický vál „Legion of the Lost“, či poměrně toporná balada „Yesterday“, do alba přinášejí trochu sklíčenější nostalgický výraz, nepůsobí sice tak ponuře jako „Back From the War“, ale emocemi zamávat dokážou. 

V případě „Legion of the Lost“ jde především o trochu atmosféričtější věc přecházející od dojemného úvodu k drtivějšímu jádru, co se týče balady „Yesterday“, tu i s jejími do zblbnutí opakujícími se nápěvy nezachrání snad ani šmirgl v Boltendahlově hrdle. Nicméně právě „Yesterday“ si ve své době získala poměrně velkou popularitu, čemuž se z dnešního pohledu můžeme pouze divit, protože song (a teď si neodpustím velmi subjektivní postřeh) na mne působí jako kdyby si nějaký metalový interpret ze Sovětského svazu hrál prostřednictvím celého toho opakujícího se patosu na něco jako Západ. Tento akustický děs s úpěnlivým hlasem Chrise a naléhavým loučením se sladkými včerejšky (tedy opravdu nemožným textem) potvrzuje, že GRAVE DIGGER nikdy nepatřili zrovna mezi mistry pomalých romantických věcí. 

Mimo výše zmíněné nápadnější věci jsou zde i generičtější a méně poutavé songy – „We Wanna Rock You“ s příchutí metalově-tancovačkové hysterie, či úsečné nářezy jako „Tyrant“ nebo „Heart Attack“, které jedou přímočaře na zteč a neznají úlev ani nějakého neotřelého nápadu. Na albu se nachází i podivná předělávka letitého songu od THE ROLLING STONES „2000 Light Years from Home“ z nejpsychedeličtější etapy Jaggerovců. S originálem však tahle píseň zbavená veškerého kouzla zlatých šedesátek nemá mnoho společného, neboť se staví na roveň ryze metalových sprintů. 

Produkce Karla Urlicha Walterbacha z dnešního pohledu pokulhává, ve své době však šlo v případě debutu GRAVE DIGGER o klasické syrové heavymetalové dílo, kde se snoubilo nadšení mladých pařmenů, s jejich obstojným hráčským potenciálem. Kytarová práce Petera Massona měla už tehdy svou kvalitu a některá sóla byla opravdu povedená. A tak tvrdím - klasika, jakkoliv už byla mnohokrát překonána, a to nejen samotnou kapelou z westfálského Gladbecku.

23.11.2022	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz