GRAVE DIGGER - Symbol Of Eternity

60%

Inspirace někdy prostě dojde, zvlášť tehdy, když máte popsat a hodnotit desku, která pravděpodobně nepřináší žádné překvapení ani decentní posun, ale jen další variaci dávno slyšeného. Pro napsání recenze proto tentokrát využiji metodu stručné polemiky, konkrétně jakési mírné oponentury k tvrzením z oficiální tiskové zprávy. Možná se pak objeví i nějaký zajímavější postřeh. 

GRAVE DIGGER jsou nedílnou součástí německé heavy metalové scény již více než čtyři desetiletí. Chris Boltendahl, Axel Ritt, Jens Becker a Marcus Kniep nepředstavují jen spolehlivou koncertní úderku, ale pravidelně také přicházejí s vysoce kvalitními heavymetalovými alby.

Udržet si po čtyři dekády slušnou formu dokáží jen ti nejlepší. GRAVE DIGGER mezi ně patří. Nebojí se ostrých riffů, vypalovaček, mohutných sborů ani baladických momentů. V kapele vždy hráli výborní hudebníci, od čehož se pochopitelně odvíjí i jistá koncertní úroveň. Hlas Chrise Boltendahla přitom poznáte mezi stovkou jiných. Na vrcholu už párkrát byli, nyní pomalu dožívají. Zdá se, že zatím stále se ctí, i když z produkčního hlediska je nová deska slabší. Jde o nedostatek, který bych u podobných matadorů nečekal. „Časy jsou zlé, Kamile“, a velkoryseji pojatým studiovým pracím rozhodně nesvědčí. Nač utrácet byť i jen cent navíc, že? Osvědčený producent Jörg Umbreit tudíž z pořadu studiových prací jaksi vypadl, o vše se postarala kapela samotná. Fanoušci to skousnou a jiná ambice, než v pravidelném intervalu uspokojit slušný zástup věrných, již dávno neexistuje. Každopádně, nahrávky velezkušených Němců měly v poslední době solidní až „vyšší střední“ kvalitu, což se počítá. Podprůměrné hodnocení nelze dát žádné z nich. Diskografii GRAVE DIGGER však zdobí i díla opravdu zdařilá. Klasika „Knights of the Cross“, na kterou se s novinkou „Symbol of Eternity“ snaží tematicky navázat, mezi ně určitě patří.

Na svém posledním albu „Symbol of Eternity“ se znovu věnují bájné historii templářů. Opět tu máme riffy ostré jako břitva, opulentní sbory a výrazný hlas Chrise Boltendahla. 

Návaznost na klasické „templářské“ album nevadí ani nezavazuje. Dotyční si totiž již stihli zopakovat téměř všechny významné etapy či mustry. Očekávání tedy přehnaná nebyla. Méně vycizelovaná produkce přinesla syrovější styl. Vynikající baskytara Jense Beckera skutečně řeže. Rozplizlejší, dílem zvláštně zkreslená kytara Axela Ritta zní méně sterilně, a to jak v doprovodu, tak v sólech. Dosud chirurgicky precizní Axel se to nebál příjemně odfláknout. Zvukově nevýrazný a nevyvážený celek sice lehce odrazuje, ale svou syrovostí míří ke kořenům a současně svědčí o dosud slušné koncertní formě. Prostě jako byste někde za zdí poslouchali, jak se hodně tvrdě zkouší finální demo náběry. Předpokládám, že poslech bude bez ohledu na aparát vždy stejně špatný. Preventivně doporučuji mobil s podřadnými peckami. Spekulace ohledně zmařeného potenciálu nové nahrávky pak nebudou na pořadu dne. Podobný přístup rozhodně prospěje i sborům, jejichž mohutnost zajišťuje snad už jen rozvrstvený Chris, nikoli malá družina bojovně naladěných sboristů:-), jako tomu bylo v minulosti.

Album znovu staví na typických ochranných známkách, díky kterým kapela vyniká již čtyři desetiletí. Vedle nelítostných riffů, jako v úvodním headbangeru „Battle Cry“, se do popředí dostávají melodické refrény. Tvrdé dvojkopákové útoky střídají skladby ve středním tempu a téměř doomová titulní skladba rozbuší srdce každého headbangera zas o něco rychleji. 

Jinak řečeno, vše při starém. „Hrobníci“ se nikdy nezpronevěřili osvědčeným žánrovým postupům, vždy však zároveň usilovali o pestrost a písňovou chytlavost gradující v mohutných refrénech. Axel sází jeden slyšený riff za druhým. Extrémní kytarovou nepůvodnost, jako třeba v úvodu „King of the Kings“ i nadále kompenzuje výbornou technikou a relativní pílí v doprovodu. Už dávno mě jeho přístup ve stylu „mám hrát metal, tak ho hraju“ pije krev, ale pořád je hodný respektu a živě prostě funguje. Pokud měl být někdy vyhozen, mělo se tak stát po „Healed by Metal“. Teď už je pozdě. Skutečnou přidanou hodnotu tudíž zajišťuje především řízná rytmika a pochopitelně i jedinečnost Chrisova vokálu. Pořád tu máme zpěváka, který navzdory znatelnému opotřebení hlasivek dokáže epickým textům zajistit adekvátní přednes, neboť přichází se „srdcem válečníka na dlani“. Podobným stylem je schopný v pohodě utáhnout i baladizující titulku, ve které se navíc může opřít o výborný refrén. A takhle je to skoro se vším. Přestože kolekce vykazuje citelnou slabinu v produkci, stále se jedná o solidní ukázku poctivého metalového řemesla. Téměř každá skladba se může pochlubit dobrou melodií a nějakým tím prvkem, který zaujme. Málo? Po čtyřiceti letech hraní heavy metalu představuje nahrání podobného alba vlastně úspěch. Nakonec mohu tedy konstatovat, že citovaná tisková zpráva přes typicky oslavný styl zas tak zavádějící není.

05.09.2022	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz