GRAVEYARD - 6

50%

Pět let to švédským GRAVEYARD trvalo k nové studiové nahrávce, až si člověk stran té pauzy pomalu začal dávat otázky, nerozpadli už se náhodou před lety tihle göteborští retraři? Tuším, že nějaká podobná zpráva možná již v minulosti opravdu proběhla, ale jistý si tím opravdu nejsem. Nicméně novinka „6“ hovoří o něčem jiném a kvartet okolo charismatického Joakima Nilssona se dnes hlásí s novinkou. Ta rozhodně nikoho nepřekvapí, neboť GRAVEYARD na ní ulítávají v náladách šedesátkového blouznění snad ještě více než doposud. 

Materiál se nachází zhruba na půli cesty mezi rockově garážovou formou, oslavující anglo-americkou kytarovou muziku konce šedesátých let, a psychedeličtějším nastavením negujícím přímočarost a důraz. Na můj vkus až příliš skladeb zde staví na pomalých rozjezdech a budování atmosféry, na druhou stranu jde o ty zdařilejší věci. Při větší míře zaposlouchání však docilujete přesvědčení, že jde takřka vždy o docilování pouze určité formy provedení a po obsahové stránce je „6“ vlastně dosti průměrným dílem, které nemá moc šancí přicházet s dlouhodobými vitamíny.

Pokud máte rádi rockerštější songy po vzoru životabudičských šedesátek, mám pro vás tip v podobě „Twice“, která na mne dělá dojem rocku střiženého od podlahy. Svého druhu jde však o skladbu dosti osamělou, ostatní rvavější kousky už nejsou tak dobré. Protipólem k nim pak stojí blouznivější halucinační plavby, stavící spíše na budování atmosféry, viz třeba „I Follow You“, která na mne dělá dojem reálné hudby hippie časů, přesně takové, jaká mohla sloužit coby předobraz stoner formacím typu MONSTER MAGNET. Stejně tak kouzelná „Breathe In Breathe Out“ dokáže slušně navodit atmosféru jedné epochy rockové hudby, nehledě na uvědomění, jak moc je Nilsson hlasově napojen na projev Jima Morrisona. Zde navíc pluje na desperátském nalazení pustinou amerického západu, doprovázen ženskými vícehlasy a dojemnými kytarovými tóny. Je v tom trochu z THE DOORS, ale rovněž také z Nicka Cavea.

„Bright Lights“ má podobu zasněné mantry a současný styl GRAVEYARD reprezentuje velmi přesně. Ten song je zkrátka prostý nějaké gradace a jen tak bezcílně blouzní. Určitou naléhavost má v sobě „No Way Out“, kde hlavní hlasový part dokresluje vícehlasý chór a kytarově klávesové zurčení, znovu však jde o repetetivní záležitost, která odhaluje všechny své trumfy z prvního plánu. „Rampant Fields“ ctí náklonost GRAVEYARD k hudbě vycházející z bluesových základů a jak se dalo čekat, patří mezi těch sedm věcí z devíti, které jsou zde vystřiženy v pomalém tempu. I pro mne, který podobný styl má vcelku v oblibě, je deska „6“ v podstatě postradatelnou položkou v katalogu nejen této kapely.

10.10.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz