GRAVEYARD, BOMBUS - Praha, Futurum, 23.září 2018

Docela hezký nedělní večer připravily ve smíchovském klubu Futurum fanouškům dvě švédské rock´n´rollové (lze však použít i přesnější škatulku stoner-metalové) formace BOMBUS a GRAVEYARD, jen co je pravda. Musím potvrdit, že se koncert nakonec vydařil a byl zajímavým výletem do časů rockového dávnověku, zvlášť když zážitek zprostředkovaly hudební tělesa, která sem do České republiky příliš často nejezdí. A zvlášť když třeba GRAVEYARD nedávno vysloveně vstali hrobníkovi z lopaty a navíc stále patří mezi špičku evropské retro produkce.

Ticho před bouří

Z počátku to vypadalo na tristní návštěvu, klub zel dlouhou dobu prázdnotou, ale ve výsledku se v pražském Futuru objevila více než stovka příznivců. Zatímco venku v ulicích fičel orkán Kyrill a Slávisté se o pár kilometrů dál na druhém břehu Vltavy radovali nad vítězstvím svého fotbalového týmu nad Bohemkou, já v útrobách smíchovského klubu trnul, kdy že ti severští svobodomyslní pánové, stále tak nějak ležérně popocházející prázdným klubem (a to ještě snad okolo deváté), vlastně svůj program začnou. Vzhledem k času odjezdu mého posledního vlaku z Prahy do Plzně (krátce po půl dvanácté) jsem opravdu mimořádně nervózněl. Odhadnout v jaký čas ta která pražská koncertní akce začne, je dnes tedy sázkou do loterie. Už jsem zde zažil koncerty odstartované okolo sedmé, tento nedělní však nezačal před půl desátou.

Čekání a humorné imaginace

„Neřeknu, kdyby byl pátek nebo sobota, ale vždyť je neděle? To snad chtěj začít v deset?“ Říkal jsem si pořád. Šokovaně koukám každých pět minut na hodinky, zatímco šéfovská figura od GRAVEYARD, zpěvák a kytarista Joakim Larsson, tradičně se sabatoidní pěšinkou uprostřed hlavy a dlouhými rovnými blond vlasy, oděn do koní, úzkých kalhot a košile, blazeovaně popochází interiérem podniku a čas jej vůbec netrápí. Docela jsem si chvíli pohrával s představou, že jej chytím pod krkem a začnu s ním cloumat a řvát na něj: „Tak sakra hrajte!“ - což by asi u tohoto švédského odtažitého rockera vychovaného bytelným sociálním systémem, který navíc dost pravděpodobně nechodí do běžného zaměstnání, vyvolalo minimálně velmi údivnou reakci. Nebo třeba vypustit po odložení igelitky se svačinou (neměl jsem jí sebou, ale pro dokreslení vtipnosti scény je to dobrá pomůcka) na něho vypustit další perlu: „Kolik si myslíš, že těch piv během čekání na váš koncert mám ještě vypít?“ 😊 Muzikant (soudě dle jeho rachitické tělesné konstituce), jehož denní příjem potravy spočívá na malé porci rizota a jednom jablku, by asi sotva chápal úzkostné pocity nějakého vypapaného Čecha, co musí druhý den dost pravděpodobně do fabriky.

Kapela samá bomba

Takže k akci samotné, kterou zde zahájila gothengurská pětice BOMBUS (mimochodem naprosto skvělý název pro rockový band). Jejich hutný a valivý heavy metal s kytarovým trojzápřahem a chlapáckými nápěvy měl zpočátku docela charisma, postupem doby se ale kapela ukázala jako vcelku neoriginální: sice docela sympatické, ale nikterak výjimečné těleso. Zajímavostí zůstává skutečnost, že jde o jakousi farmu pro stylově spřízněné WITCHCRAFT, a tak řada odpadlíků ze sestavy Pellangerovi kapely vlastně skončila zde. Charakteristické pro BOMBUS byly mohutné riffy, skvěle šlapající rytmika a střední tempa, často obohacena chlapáckým zpěvem a výjezdy několika sólových kytar, občas připomínajících spletité hadí výjezdy metalovějších LYNYRD SKYNYRD nebo také způsob sólování, jakým vešel ve známost především kytarista od KISS Ace Frehley. Obstojný set obsahoval devět skladeb a bavila mě z něho zejména jeho první půle. Z nahrávek kapelu neznám, ale stačil jsem si zjistit, že mají na svém kontě tři řadová alba a od druhé, mimochodem na metalových archívech vysoce ceněné desky již náleží pod známé vydavatelství Century Media. Nevím, nikdy dříve jsem o nich neslyšel.

Hipíci připraveni

To GRAVEYARD už byli prověřenějším artiklem, byť to s nimi ještě nedávno vypadalo všelijak. Kapela však po personálním zemětřesení, kdy byli z jejich řad odejiti hned dva členové (a chvíli to dokonce vypadalo i na rozpad), nahrála letos novinkové album „Peace“ a dnes působí i po koncertní stránce velmi semknutě. Kdo čekal retro té největší kvality, se spoustou energie, autenticity, skvělým hardrockovým zvukem a atributy, co k hudbě oslavující přelom šedesátých a sedmdesátých let patří, ten jej taky dostal. Já zaujal místo po pravé straně pódia hned v první řadě, tedy nejblíže k novému baskytaristovi Trulsi Mörckovi, abych udělal nějaké ty fotografie a musím říct, že čtveřice vypadá velmi sladěně a působila jako správně semknutá jednotka táhnoucí za jeden společný provaz. 

Starověký rock nejvyšší jakosti

Joakim Nilsson pěl svým vysokým ječákem jako o život, aby songy šlapaly v dobrém tempu se vším, co k hudbě GRAVEYARD patří. Největší ohlas samozřejmě vzbudila titulní skladba z alba „Hisingen Blues“, tedy v pořadí druhé a zjevně nejúspěšnější řadovky, ale i songy z posledního počinu (jako třeba „It Ain´t Over Yet“, „The Fox“ nebo „Walk On“) nestály moc stranou a patřily k ozdobám. Musím potvrdit, že se s příchodem GRAVEYARD na pódium kvalita zvuku a muzikantského umu o třídu zvedla, a tak si stovka příchozích mohla vychutnat špičkový hard rock od jedné z nejlepších švédských kapel současnosti. 

Král slunce

Přistihl jsem se, že v průběhu tohohle vystoupení jsem si několikrát vzpomněl na Jirku „Ozzyho“ Kubíka, jak by se tahle právě jemu na míru dělaná muzika líbila (a na situace z těch desítek až stovek koncertů a zájezdů na kterých byl také přítomen, nebo na to, jak mě vždy zhruba jednou za dva týdny volal s dotazem: kolik si myslím, že by přišlo na jím potencionálně zorganizovaný koncert FASTER PUSSYCAT (dosaďte si libovolnou polozapomenutou kapelu Hard N´Heavy) v České republice? Vždy měl ten dotaz dvě části: Praha? Zlín? Chci slyšet číslo. A tak obvykle povídám: Praha - necelá stovka, spíš padesát než sto. Zlín - stodvacet max. A on: Hm hm, dobře, dobře, vidím to podobně. Úplně ho vidím na druhej straně toho telefonickýho spojení s kalkulačkou v ruce, jak přemítá, jestli se mu do té akce chce jít. Někdy mu možná věnuju celej článek, protože těch debat z osobního auta mířícího na metalový koncert do Německa bylo nepočítaně. Zároveň jsem si jako Plzeňák po stopadesáté uvědomil, jak tady ten zdánlivě bezstarostný týpek chybí (Hele, Ozzy, a co je vlastně tvoje nejoblíbenější česká kapela? A on se zasněným indiánským pohledem kamsi v dál řekl jenom: PUMPA, jižanský rock!). 

Korytem plným větru

Osobně jsem bohužel musel klub opustit asi čtyři skladby před koncem (nakukoval jsem totiž muzikantům na papír se seznamem skladeb položený u nohou), jinak bych mohl noc z neděle na pondělí tak akorát bloumat po obou březích Vltavy a skřípat zubama nad tím, jaký ti rockeři mají ale bezstarostný život, a tak spěchám z Futura prázdným nočním Smíchovem, a cestou kolem pivovaru, jehož produkty pijí a vyrábí jen ti správní, drsní, smíchovští chlapi, mi silný vítr duje do zad, všude lítaj igelitové sáčky, a já s docela dobrým pocitem asi po dvaceti minutách spěšné chůze vcházím do auly jednoho z nejodpornějších vlakových nádraží, jaké jsem kdy v naší republice viděl. Ještě mám před sebou sice asi hodinu čekání v útrobách náhle kdesi v Dobřichovicích nebo Zadní Třebáni zastaveného rychlíku, a po odstranění škod na trati kdesi u Karlštejna, už nic nebrání návratu domů, kde mě v nočních ulicích Města piva vítá obvyklý pach sladu, ... ale jinak je hezky takhle při pondělku.

25.09.2018	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz