GREAT WHITE - Full Circle

70%

Pro fanoušky GREAT WHITE musí být nová deska jejich oblíbenců vcelku dojemnou záležitostí, jakkoliv jde o dílo prosté nějakých závažnějších komerčních ambicí a hitovosti. Hardrocková stálice z Kalifornie se i bez svého někdejšího frontmana Jacka Russella rozehrává ke zkušenému představení a v devíti skladbách nabízí přesně to, co valná většina rock´n ´rollových tradicionalistů a znalců americké scény osmdesátých a devadesátých let od této hardrockové party žádá. Rock vycházející z bluesových základů, kterému nechybí šťavnatost a potřebná zapálenost, a ze kterého je poznat, že to mezi pěticí muzikantů dnes stále funguje a jiskří.

Z nejslavnější sestavy je zde samozřejmě hlavní skladatel a sólový kytarista Mark Kendall, druhý kytarista a studiový specialista, jinak obsluhující i klávesy - Michael Lardie, ale také bubeník Audie Desbrow, kteří jsou již pár let doplněni o baskytaristu Scotta Snydera a zpěváka Terry Ilouse. Právě posledně zmíněný překvapuje svou pohodovou hlasovou formou a připraveností. Jeho projev je zhruba někde mezi Jackem Russellem a fenomenálním Švédem Joey Tempestem z EUROPE, a i když skladby rozhodně nevystřelí album „Full Circle“ mezi stěžejní díla diskografie GREAT WHITE, je nutné říct, že tyto jsou odzpívány a odehrány s velkým přehledem a s nutným muzikantským odžitím. Kalifornská pustina a pach projetého benzínu je z nich cítit na sto honů, ať už kapela šlape na pedál v riffovějších věcech jako „I´m Alright“ a „Movin´On“, jenž sbírku dobře a pozitivně rozjedou, případně zde GREAT WHITE vystaví poněkud chytlavější položku v podobě lépe zapamatovatelné „This Is The Life“ (právě hlasová spojitost Ilouse s Tempestem mne napadla v průběhu této písně), či si dokonce zahrají na sladší notu v průběhu jediné zdejší balady „Let Me In“. Jednou z nejzdařilejších věcí je střednětempá a notně rozevlátá „Moonshine“ s našláplým groovem, vstupy dechů či masivnějších back-vokálů, která album přenese do jeho druhé, a dost možná dle mého zajímavější poloviny. Vždyť třeba následná „Cry For The Nation“, jenž je schopna posluchače uhranout svou posmutněle nostalgickou náladou a plíživě bluesovými zvuky kytar, má ono kouzlo, jaké kdysi na svém vrcholu kapely jako GREAT WHITE nabízely.

Jestli zde mluvím o návaznosti na vrcholnou éru této kapely, pak tohle tvrzení má šanci upevnit skladba „Big Time“, pomalu a ve vláčné akustice se rozjíždějící boogie, které však přejde v rozmáchlý rock´n ´rollový chorál. Za mne jde vedle „Moonshine“ o druhý vrchol nahrávky. Ten třetí přichází až v samotném závěru. Dovolil bych však zde nejdříve vypíchnout skvělé Kendallovo sólování, za všech okolností pracující ve prospěch skladeb, a taktéž Lardieho cit pro studiové ošetření nahraných položek, neboť deska si drží dobrý odpich a to i navzdory faktu, že nejde o bůhvíjak tvrdou a natlakovanou hudbu. Vše bravurně zakončuje bluesová „Never Let You Down“, která navozuje atmosféru rudých západů slunce nad nekonečnou kalifornskou dálnicí a znamenité kytarové předení musí rockové staromilce a specialisty na americkou hardrockovou scénu jen a pouze těšit.

14.06.2017	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz