GREAT WHITE - Říkejme tomu prostě rock´n´roll (1992-2012) 2/2

Když jsem se mnohokrát pozastavil nad počátkem devadesátých let jako dobou proměn ohledně chápání mainstreamu v rockovém a metalovém průmyslu a s tím souvisejícím přizpůsobení se mnohých těmto náhlým změnám, pak bych to v případě GREAT WHITE viděl následovně. V roce 1991 kapela stále ještě patřila k velmi žhavým uskupením prezentujícím své singly na hudebních televizních kanálech a těžila z úspěchu svých posledních nahrávek. Jejich bluesem načichlý rock´n´roll a barové boogie čerpající, jak z odkazů britské školy přelomu šedesátých a sedmdesátých let (LED ZEPPELIN, ROLLING STONES, FACES a ostatní), tak z country a písničkářských tradic zaoceánské scény, se rázem počal ubírat poněkud prvoplánovější a řekněme i vlezlejší cestou. Říznějších skladeb s nástupem devadesátek jaksi ubývalo a naopak zvyšoval se počet akustických cajdáčků. Zhruba někdy tou dobou to začala kapela schytávat od kritiků a tak jestliže album „Hooked“ (1991) ještě ne úplně propadlo, novinářská obec osočila kapelu z lacinosti a komerčních tendencí, což samo sebou byla trochu pravda, neboť až na song „Congo Square“ na této desce v podstatě scházela ona hřmotnější rocková rtuť a sázelo se na líbivost a balady. Svým způsobem se GREAT WHITE snažili vrátit ke kořenům s poněkud divočejší deskou až o rok později, i když jak se to vezme, protože i ta měla hodně balad. „Psycho City“ (1992) bylo albem snad nejvíce v jejich kariéře inspirované blues-rockem a odkazem LED ZEPPELIN, ale také mnohými ošátkovanými poety z ulic domáckého Los Angeles. Vkusným způsobem v sobě kloubilo jistou rozněžnělost předchůdce (např. „Maybe Someday“, „Doctor Me“) s rockovějšími peckami (titulní „Psycho City“, „Step on You“, „Never Trust A Pretty Face“ nebo divoká jízda „I Want You“), a k tomu ještě došlo na absolutní pecky s nostalgickou noční atmosférou a bohatší aranžerskou prací, ať už šlo o Kendallovi kytary nebo Lardieho piáno („Old Rose Motel“ a „Love Is A Lie“). Celkově tak „Psycho City“ považuji za poslední opravdu velké album od GREAT WHITE, ačkoliv pisálci již s kapelou neměli slitování a počali ji odsuzovat pouze z módního principu, z důvodu nošení klobouků, šátků a kovbojských bot, z tendencí hrát si na dobyvatele dívčích srdcí, ze zachování tradičních rockových hodnot. Nicméně na kvalitě tehdejší tvorby GREAT WHITE kritické postoje nezanechaly přílišných šrámů a ona i tak obstojí až do současnosti.

V roce 1994 už Alan Niven, Michael Lardie a Mark Kendall režírují další studiové práce, aby sedmá řadovka „Sail Away“ vyšla bez větší propagace u malé stáje ZOO Entertainments a vyznačovala se poněkud akustičtějším zvukem a výrazněji inklinovala k oné dřevnosti americké bluesové hudby. V případě GREAT WHITE však tyto pohnutky nebyly ovlivněny módním trendem „unplugged“ prezentací. Deska představuje vyspělé muzikanty prezentující svou hudbu v komornějším hávu, a jestliže ve stejném roce uspěla rovněž akustická EP deska „Jar Of Flies“ od grungeových ALICE IN CHAINS, pak musím říct, že Russellovci určitě nenabídli horší sadu skladeb než kapela anti-hrdinů ze Seattlu, tou dobou masivně podporovaná nadšenci nové generace.

Krátce na to vychází tamtéž živák „The Stage“, ostatně koncertní alba a různé výběrovky či kompilace GREAT WHITE by obsáhly celý další článek. My se spokojme se sdělením, že zřejmě nejpovedenějším a nejautentičtějším koncertním záznamem kapely je ten nejstarší, tedy deska nazvaná „Recovery: Live!“ (1987), která obsahuje jak záznam z vystoupení kapely k podpoře tehdy aktuálního alba „Once Bitten“, tak materiál zachycený v roce 1984 a dříve vydaný v malém nákladu pod názvem „On Your Knees“. Starší z obou záznamů tudíž obsahuje pouze skladby z debutové desky. Ještě je třeba zmínit sedmiskladbový živák „Live In London“ (1990) určený pouze pro japonský trh. Nicméně GREAT WHITE patří ke kapelám, které nikdy nešetřily na různých neřadových počinech, což se týká opravdu závratného počtu všemožných výběrovek.

V roce 1996 došlo k rozchodu s letitým manažerem Alanem Nivenem a hlavně k práci na další řadovce objevující se u stáje Imago Records. Na desce „Let It Rock“ kapela obrací kormidlem směrem k tvrdšímu hardrockovému zvuku, aby uspokojila požadavky mnohých věrných a rovněž šla ruku v ruce s postupných přitvrzováním obvyklým v devadesátých letech. Šlo zřejmě o nejtvrdší a nejtemnější desku v historii kapely a do řízných skladeb probleskoval krom blues i nenápadný odér alternativy a dobových trendů, tedy určitá těžkost, sychravost a nemelodičnost (viz. třeba song „My World“, kde byl spoluautorem Don Dokken), což na druhou stranu několik jiných položek vyvracelo (znamenité kusy jako teskná „Pain Overload“ a živelná „Anyway I Can“ ). Přes všechny úvahy o změnách pojetí aranžování však i v roce 1996 zůstali GREAT WHITE především tradiční rock´n´rollovou kapelou.

V roce 1998 stále často koncertující kapela nastupuje bez smlouvy znovu do studia, aby nahrála další materiál, který však vychází až o rok později pod názvem „Can´t Get There From Here“ na značce Portrait. Jedná se zřejmě nejúspěšnější (nikoliv však nejlepší) desku od časů smlouvy s Capitol, tedy za posledních sedm let. Dlouho se hovoří o úplném konci kapely, protože navenek začínají probleskovat nemalé personální problémy, konkrétně mezi do osidel alkoholu propadajícím zpěvákem Jackem Russellem a kytaristou Markem Kendallem. Ostatně jejich vztah byl vždy trochu zvláštní a ne zcela ideální, což se později ještě několikrát projevilo, zvláště když dnes víme o existenci dvou paralelně fungujících kapel užívajících podobného názvu. Problémy nakonec dopadají jak by málokdo čekal. Tím kdo kapelu na pár let opouští je Mark Kendall. Zbytek GREAT WHITE za nepřehledného personálního hromobití pokračuje, ačkoliv to nejdříve vypadá, že vyhozeným je Jack Russell a v jednu chvíli dokonce nejsou součástí kapely ani nový baskytarista Sean McNabb (v GREAT WHITE od 1998) nebo bicman Audie Desbrow. Nicméně kapela pokračuje v koncertování a s novým kytaristou Matthewem Johnsonem dokonce vystupuje v dubnu roku 2000 i u nás v České republice, konkrétně v klubu Golem ve Zlíně, kde jsme tehdy byli svědky skvělé, a aniž bychom to tušili, tak i vzácné a ojedinělé rockové show.

Od roku 2000 však začíná (bez účasti Kendalla – vydal v mezidobí dvě sólová alba) několikaleté období problémů, kdy se plánuje nová deska pro Columbia, avšak k realizaci nakonec nedojde, protože firma není o potenciálu kapely zcela přesvědčena a sama kapela také neoplývá jistotou. Některé koncertní štace jsou odjety pod názvem GREAT WHITE, jiné (pozdější) už pod Jack Russell´s Great White (zpěvák balancující svou životosprávou na hraně rovněž odskakuje k sólovým aktivitám) a právě v té době dojde k dobře známé tragédii, kdy během koncertu vlivem kapelní pyrotechniky chytne v klubu The Station na Rhode Island látkový potah překrývající nízký strop a stěny, uvnitř uhoří více než stovka lidí, včetně koncertního kytaristy Tya Longleyho, škody jsou nevyčíslitelné a Russellova kapela  se nachází dost za hranicí likvidace. Vyšetřování ukazuje na kapelu jako na viníka celého neštěstí, neboť majitelé klubu popírají, že by k užití pyrotechniky dali svolení, do desítek miliónů rostou částky, které jsou přiznány pozůstalým (ostatně o celém případu si můžete přečíst zde). 

Přestože se po čase kytarista Mark Kendall vrací a pomáhá Russellovi z nejhoršího, nemám pocit, že by to tento osudový moment mohlo jakkoliv vymazat. Díky aktivitám Frontiers Records jsou sice nahrány v dalších letech ještě tři řadovky – „Back To the Rhytm“ (2007), „Rising“ (2009) a „Elation“ (2012), z mého pohledu poměrně lacině znějící, při čemž poslední zmíněná již bez účasti zpěváka Jacka Russella, kterého nahrazuje za mikrofonem Terry Ilous. GREAT WHITE jsou v současnosti rozděleni na originál vedený Kendallem ( rovněž Desbrow a Lardie) a Russellovým projektem nazvaným Jack Russell´s Great White. Přestože se ani jedné z rozdělených stran už zřejmě nikdy nepodaří vybřednout z rolí uvadajících rockerů prezentujících svou tvorbu nepočetné sortě pamětníků, jsou GREAT WHITE, i přes mnoho těžkostí a osudových ran z poslední patnáctiletky, stále kapelou, jenž si svá léta slávy prožila naplno a může si s hrdostí říct, ...něco jsme za sebou zanechali! Chcete-li sáhnout někdy po kvalitním americkém boogie a rock´n ´rollu s prvky blues a opravdu výstavní sólovou kytarou, pak určitě neváhejte.

27.08.2016	Diskuse (49)	Stray janpibal@crazydiamond.cz