GREAT WHITE - V domě zlomených srdcí (1982-1992) 1/2

Dalším hodně význačným jménem někdejší kalifornské hardrockové scény z osmdesátých a devadesátých let jsou bezesporu smolaři z GREAT WHITE, velmi talentovaná a lze říci jednu dobu i velmi úspěšná kapela, jejíž úvodní krůčky spadají až kamsi na konec sedmdesátých let, kdy se kytarista Mark Kendall seznámil se zpěvákem Jackem Russellem, a rozhodli se založit hardrockovou kapelu, které zpočátku často měnili názvy, takže v oné době začínající mladý soubor působí pod názvy jako HIGHWAY, LIVEWIRE nebo dokonce WIRES a to v klubech Města andělů. Dvojice je nucena se rozejít po jednom z incidentů Jacka Russella, kdy je zpěvák obviněn a odsouzen za neoprávněné použití střelné zbraně s následkem zabití na ulici v Los Angeles, k čemuž mělo údajně dojít pod vlivem drogy PCP. Jeho trest je vysoký a dosahuje výše osmi let, avšak propuštěn je už po necelých dvou letech za podmínek, které nejsou známy. Mezitím Kendall spojuje síly s rozličnými muzikanty z oblasti domovské Orange County, a tak v jeho další kapele nazvané DANTE FOX jednu chvíli působí zpěvačka Lisa Baker (později spolupracuje s Georgem Lynchem) nebo zpěvák zvoucí se Butch Say s hlasem podobným Robu Halfordovi. Kapela získává výraznější kontury až s příchodem dobré rytmické dvojice, nejdříve Don Costa (později jednu sezónu u Ozzyho Osbournea) a Tony Richards (později W.A.S.P.), později však Lorne Black/ Gary Holland. Důležitou událostí je však opětovný návrat Jacka Russella v roce 1982 a začátek dlouholeté spolupráce s manažerem ranných MÖTLEY CRÜE Alanem Nivenem, který zajistí kapele, operující tehdy s hitovou podobou vroucného heavy metalu, potřebnou publicitu a přesvědčí ji ke změně názvu a to na pro Středoevropana neurčité GREAT WHITE. Ačkoliv výraz - great white - je ve Státech běžně užíván jako označení nebezpečného žraloka, kterého ostatně kapela využívá jako masota na některých obalech svých nosičů, je soubor několikrát za kariéru osočen z rasismu. Podle kuloárových historek vězí původ názvu v peroxidově bílé a módně načepířené křtici kytaristy Marka Kendalla. Když totiž onen muzikant jednoho večera přijel před klub The Troubador a vyklonil se z okna svého auta, kdosi na jeho adresu utrousil: „There Goes Great White“, a tato hláška se nakonec uchytila tak, že stála u zrodu kapely.

Hned v roce 1982 dochází k nahrávání pěti skladeb pro EP „Out Of the Night“, které se nese na vlně dobové, odlehčené a melodické formy amerického heavy metalu, jaký tou dobou mimo GREAT WHITE hrají kupříkladu DOKKEN. Vždyť také sám Don Dokken je, spolu s tradičním stavitelem tehdejšího amerického heavy metalu Michaelem Wagenerem a manažerem kapely Alanem Nivenem, podepsán u nahrávky jako producent. Skladby mají potřebnou hitovost a spojují vlivy evropských předloh jako JUDAS PRIEST nebo SCORPIONS, které kapela vkusně mísí s americkým AOR pojetím a jistou dávkou rádiové uhlazenosti. Jde bezesporu o nejmetalovější období v kariéře GREAT WHITE, ze kterého členové kapely ještě nevychází jako nositelé bluesového cítění v rocku. Za krátko dochází k podpisu smlouvy s EMI a v roce 1984 je nahráván eponymní debut „Great White“ spolu s Wagenerem a to ve studiích nacházejících se poblíž známé pláže Redondo Beach. Na debutové desce je zachycena metalová nespoutanost a živelnost, které kapela kombinuje s naléhavým a melodickým projevem. GREAT WHITE se začínají vést na nové vlně vlasovitých kapel, i když úspěchu RATT, MÖTLEY CRÜE a DOKKEN zatím nedosahují. Deska obsahuje několik skladeb známých již z EP, konkrétně úvodní nářez „Out Of the Night“ nebo „On Your Knees“, předělávku „Substitute“ od THE WHO (zde hozenou do metalovější/ modernější fazóny), ale také půlnoční hymny jako „Streetkiller“, „Hold On“ nebo „Nightmare“. Poznávacím znamením kapely je určitě jiskrná hra Marka Kendalla, ale také křehce působící hlas Jacka Russella. Kořeny kapely jsou pevně zasazeny, byť na odezvu se čeká. Debut je neúspěšný a EMI svou spolupráci s kapelou uzavírají.

Do GREAT WHITE brzy přichází bubeník Audie Desbrow a také výtečný skladatel a všestranný muzikant Michael Lardie, působící zde po celou dobu jako druhý kytarista obsluhující rovněž i klávesy, oba jsou s kapelou spjati po mnoho dalších sezón, nicméně k angažování Lardieho dochází až poté, kdy se jeho přínos osvědčí při studiových pracech a je pro nadcházející epochu GREAT WHITE velkým přínosem. Na popud manažera Nivena se jde nahrávat druhá řadová deska, ačkoliv kontrakt s EMI nebyl obnoven, takže skvěle zvukově ošetřená jízda „Shot In The Dark“ vychází v roce 1986 u nezávislé značky Greenworld Entertainment a představuje jednu z nejšťavnatějších nahrávek v historii kapely. Materiál reflektuje stav kalifornské hair-metalové scény v polovině osmdesátých let. GREAT WHITE té doby jsou naplněni vášní a jejich noční hymny mají ohromný potenciál zalíbit se na první poslech. Kapela si albem především upevňuje pozice hodně nadějného barového uskupení, jenž čeká na svou velkou šanci a funguje především v předprogramech velkých hvězd metalové scény (jako JUDAS PRIEST nebo WHITESNAKE). O kvalitě nahrávky svědčí vypalovačky jako „She Shakes Me“, „Shot In The Dark“ nebo balada „Waiting For Love“, ale také úspěšné covery „Gimme Some Loving“ (od THE SPENCER DAVIS GROUP) a „Face The Day“ (od THE ANGELS), jenž se s hrdostí počítají do koncertního repertoáru kapely po mnoho dalších let. Silná deska krátce po svém prvním vydání vychází i podruhé, a to u Capitol Records, kteří stojí za celosvětovým proslavením GREAT WHITE v dalších letech.

Z mého pohledu je třetí řadovka „Once Bitten...“ (1987) úplně nejlepší deskou GREAT WHITE. Vše na ní působí bombastičtěji a hitověji a kapela se pomalu zbavuje metalových vlivů, místo kterých naopak vystupují bluesovější prvky, i když songy jsou stále ještě bohatě aranžované a nechybí jim pozitivní nálada, rockový říz a chytlavost. Výraznější vliv na tvorbu má kromě Marka Kendalla a Jacka Russella poprvé také Michael Lardie, což je poznat i na užití klávesových dokresů a jemných kontur přispívajících k rádiové atraktivitě nahrávky. Jde o první výraznější komerční úspěch, který je ohodnocen více než miliónem prodaných kusů, rovněž singl „Rock Me“ (úžasná atmosféra americké pustiny, benzinových pump, vedra a ve větru poletujících chomáčů uschlých rostlin, což je zde všechno vykresleno líně lkající sólovou kytarou) platí za neúspěšnější hitovku GREAT WHITE do té doby. Deska upoutá i výraznou power baladou „Save Your Love“, kde hlasově exceluje Russell, ale i několika dalšími hity upevňujícími street-rockovou podstatu kapely - „Lady Red Light“, „Gonna Getcha“ nebo „All Over Now“. Pokud by tedy ode mne chtěl někdo doporučit jedinou desku, tak bych mu doporučil právě tento průlom do velkého světa hitparád, klipů na MTV a halových show. Nejúspěšnější pětiletka kapely byla tudíž zahájena právě zde.

Podle mnohých je vrcholným albem však pokračování „…Twice Shy“ z roku 1989, které je rychle rozprodáno v nákladu přesahujícím dva miliony kusů a opakuje osvědčený model předchůdce, takže znovu o něco výrazněji přidává na bluesových vlivech. Tvorba GREAT WHITE tak získává výrazný americký ráz, civilnost a pouliční feeling. Jenže je stále konec osmdesátých let, songy jsou bohatě zdobeny a středobodem jsou stále mohutné refrény, kvílivé kytary a jemnější závoj kláves, takže líbivost převládá. Rozhodně nečekejte nějakou dřevnost a syrovost, vše je zpracováno tak, aby se líbilo co největšímu počtu potenciálních sledovačů rockových hitparád. Kapela je na sklonku roku 1989 nominována na cenu Grammy v oblasti Hard´N ´Heavy a slaví tedy prodejní žně, za což může jak balada „The House Of Broken Love“ nebo další z hitovek „The Angel Song“, či dokonce titulní předělávka „Once Bitten, Twice Shy“, skladba přejatá z repertoátu britského zpěváka Iana Huntera. Ještě před nahráváním desky dochází po čtyřech letech k další personální změně, takže novým baskytaristou GREAT WHITE se na čtyři roky stává Tony Montana.

Ačkoliv následná deska „Hooked“ měla znovu velké ambice a určitě nepropadla, úspěšnost „…Twice Shy“ už se jí nepodařilo dotáhnout, natož jej pak překonat. Album „Hooked“ nakonec vychází na jaře roku 1991 a do popředí se na něm výrazněji dostávají ony syrovější bluesové vlivy, nicméně produkce Lardieho je poplatná tradičně skvělému výsledku, který v sobě kloubí městsky rockový drive s línou atmosférou amerického venkova. Nahrávka je později pozlacena a do paměti vejde, kromě tancovačkového country singlu pro řidiče kamiónů („Call It Rock´n´roll“) a několika dalším peckám, rovněž díky zajímavému sexistickému obalu, na němž se nachází fotografie mořské panny (nahé modelky s dlouhými blond vlasy) právě vytažené pomocí lodní kotvy z hladiny oceánu. Kapela je zakrátko hozena do stejného pytle se všemi macho-rockersky se tvářícími soubory z Kalifornie a po celá devadesátá léta bojuje o přežití, seč jí síly stačí, a to s hlupci propagujícími všude alternativní rock. Nicméně GREAT WHITE nikdy nepatřili ke skupinám, které by se jen tak vzdali. Smlouva s Capitol trvala ještě na dvě alba, byť následná řadovka „Psycho City“ (1992) byla nakonec tou poslední, která u tohoto vydavatelství vyšla, neboť se firma rozhodla možnost vydání ještě jedné nahrávky zaplácnout spíše kompilací největších hitů. O tom, že právě „Psycho City“ vyznává bluesovější a pouličnější pojetí příznačné pro začátek devadesátých let a je o něco tvrdší a skladatelsky lepší nahrávkou, než byla poněkud americky tradicionalistická „Hooked“, si řekneme něco příště. Každopádně deska zakončila nejdůležitější část historie GREAT WHITE, která se vázala k major labels a letům slávy a hojnosti, neboť jak známo, v průběhu prvé poloviny devadesátých let se hudební klima značně proměnilo a problémy začaly mít i tak často koncertující a ustálené kapely jako právě GREAT WHITE.

První část diskografie:

EP Out Of the Night  (1983)  70%

Great White  (1984)  70%

Shot In The Dark  (1986)  90%

Once Bitten...  (1987)  90%

...Twice Shy  (1989)  80%

Hooked  (1991)  70%

Psycho City  (1992)    80%

23.08.2016	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz