GREEN DAY - Saviors

70%

1994, 2004, (2014 vynecháme), 2024. Vypadá to, že letopočet se čtyřkou na konci má nějaký zvláštní význam pro GREEN DAY. Dvakrát ze tří vydali zásadní desku, a napotřetí to taky není špatný. „Saviors“ („Zachránci“) sice svět nespasí, ale minimálně je to dobrá deska, se kterou se pop/neo-punkeři z Kalifornie vrací zpátky na scénu ve slušné formě. Ještě více to možná vynikne ve srovnání s jejich generačními následovníky, BLINK 182, kteří loni taky vydali nové album, a které GREEN DAY v přímém souboji poráží na hlavu.

Konec druhého desetiletí nového milénia nebyl u GREEN DAY zrovna nejsilnější období. Po přinejlepším průměrném zářezu „Revolution Radio“ z roku 2016, následovala ještě slabší chvilka „Father Of All Motherfuckers“ v roce 2020, která přes bojovně a agresivně znějící název byla s přehledem nejslabší tužkou v penále jejich diskografie. Trend vývoje bychom manažerským newspeakem mohli označit za „ne ideální“. Malou náplastí se pak v roce 2021 stala alespoň kompilace živých vystoupení z let 1994 – 2001 ve slavném studiu Maide Vale v Londýně, nazvaná jednoduše „BBC Sessions“. Jasně, není to řadovka, nereflektuje aktuální pozici kapely, ale jak je u BBC dobrý zvykem, zvuk je perfektní, kapela na vrcholu svých sil, tempo zběsilé, jeden hit za druhým. Užil jsem si to moc.

Každopádně GREEN DAY se ještě do důchodu nechystali a tak bylo jen otázkou času, kdy se vytasí s novým materiálem. A zejména – jakou cestou se vydají? Sestava se nemění, takže Billy Joe Armstrong dodává texty, muziku samotnou pak páchá celá kapela společně. Konkrétně na basu Mike Dirnt, bicí pak Tré Cool. Důležitá změna proběhne na pozici producenta – po letech se kapela znovu spolčila s Robem Cavallo, který produkoval většinu jejich desek v minulosti, včetně všech nejvýznamnějších. Že to vypadá trochu jako sázka na jistotu? Ano, vypadá. V podstatě celé nové album bude trochu sázka na jistotu.

14. album v diskografii GREEN DAY nahrávají v průběhu roku 2023 na dvou místech – Londýn a Los Angeles. Rak Studios v hlavním městě Velké Británie si kapela zvolila protože chtěla změnu. Chtěli vypadnout z Ameriky, zkusit nahrávání někde jinde. Ve zmíněném studiu pak nahrávali hezky postaru – analogově, mají tady dokonce i nějaké vybavení (konzoli Neve) z legendárního studia Abbey Road. A ještě jeden detail k nahrávání – dělají to společně. To znamená celá kapela je najednou ve studiu, mastí to tam, a pak se dodatečně realizují jen menší dohrávky. Že to dnes už zdaleka není standardní postup dokládá i překvapení členů MUSE, kteří tam v tu dobu také nahrávali (že by se chystala nová deska?), a přišli se mrknout na slavné kolegy. GREEN DAY evidentně vycházeli ze svého profilu na LinkedIn a dokonale probrali všechny „Skills“ (schopnosti, dovednosti) budované za posledních 35 let na scéně. Chytlavé melodie, společensky kritické texty, moderní punkrockový „velký“ zvuk, tah na branku, špetku humoru, bezprostřednost. A nezapomínejme, že všichni tři jsou velice schopní instrumentalisté. Experimenty protentokrát omezili na minimum, pár drobností jsem ale pro vás objevil, aby jste to nemuseli hledat sami že.

Začneme zvukem. Produkce je masivní jako v době alb „American Idiot“ nebo „21st Century Breakdown“. Takže více do punk(hard)rocku, než původní neo/skate punk z 90-tých let, i když pár skladeb trochu připomíná tohle období. Tato změna začala být rozpoznatelná kolem alba „Warning“ v roce 2000, kdy zároveň Billy Joe přesedlal z kytar Fender ke konkureční značce Gibson. Samozřejmě není to dogmatické, pořád je střídá, zejména pak na koncertech, ale ten plnější, tvrdší, masivnější zvuk v novém miléniu je evidentní. Že je zvuk superkvalitní (možná až moc) asi nemá cenu zmiňovat. Jen tak nahlas uvažuju, jestli by trochu té špíny, nedokonalosti či větší syrovosti písničky nenakoplo ještě více. Ale jak jsem psal, terazky hrajeme primárně na jistotu. Za sebe bych v mixu možná lehce povytáhnul basu, hlavně v refrénech je masivní kytarovou stěnou převálcovaná. Mike Dirnt je excelentní basák, přinášející na každý album spoustu skvělých nápadů. A možná to není evidentní, ale taky přispívá důležitými vokálními harmoniemi. Co je ještě na zvuku zajímavé, a chvíli mi to trvalo si to uvědomit, je nádech 80-tých let v některých skladbách. A teď nemyslím punkový nádech, spíš hair/glam nebo možná sleaze rockový.

Co texty? Tohle je vždy trochu zapeklité – když 20-ti letí chudí punkáči zpívají o vzpouře proti celému světu, nespravedlivosti a všech zlých věcech ve společnosti, je to lehce uvěřitelné, i když často malinko infantilní. Jak se k tomu ale mají postavit 50-ti letí chlapi, fotříci od rodin, a zároveň globální superhvězdy, vyprodávající stadiony a topící se v penězích? Jak vybalancovat to, že seš na svět pořád trochu naštvaný, ale zároveň zůstat uvěřitelný? Jaké problémy tak asi může mít zazobaná rocková hvězda? Tady si myslím zvolili jedinou správnou cestu – z aktivních „revolucionářů“ se stali komentátorem společenské situace a dění. Je to pro ně i přirozené, nikdy vlastně nebyly prototypem vysloveně politické kapely. Jejich texty byly zároveň celkem odlehčené. Takže komentují aktuální situaci jak doma („American Dream Is Killing Me“, „Coma City“), tak obecně ve světě. Rozdělení a radikalizace společnosti, technologie, sociální sítě, internet a s tím spojená redefinice lidských vztahů a komunikace („Living in the ´20s“). Nevynechají ani kritiku směrem do vlastních řad primárně v souvislosti s různými závislostmi nebo psychickými problémy („Dilemma“, „Father To A Son“), nebo téma nejasné sexuality („Bobby Sox“), která ale není jen o její (dnes tak módní) glorifikaci. Mimochodem, tady by to svádělo k lacinému nálepkování, že se snaží využít aktuálně žhavé téma, ale ani náhodou. Billy Joe tohle téma řeší v podstatě už od začátku, sám se definoval jako bisexuální už v roce 1994, kdy to zdaleka nebyla jen módní záležitost. No a protože za těch 35 let na scéně už zažili kde co, rádi si zavzpomínají i na staré dobré časy („1981“).

První singl a zároveň otvírák alba je klasická rádiová hitovka „American Dream is Killing Me“. Intro má nádech „celtic“ punku, k tomu houpavý rytmus a stadionový refrén, dokonce tam zakomponovali i smyčce. Tohle je ta sázka na jistotu, podobně jako třeba „Bobby Sox“, „Dilemma“ a „Strange Days Are Here To Stay“. Tyto klasické skladby ve zrychleném středním tempu nejsou obecně vůbec špatné. Ale největší síla GREEN DAY byla vždy v rychlých dvouminutových vypalovačkách. Výrazný nosný riff, basa jezdící nahoru a dolů, doleva i doprava, a k tomu bicí ve stylu kulomet. Sloka, refrén, sloka, refrén, divočina na konci.

Sem můžeme zařadit skladby „Look Ma, No Brains!“, „1981“, nebo „Living In The ´20s“. Pak tady máme další trademark GREEN DAY – punkové balady. Nasládlé skladby s mohutným refrénem jako „Goodnight Adeline“, „Father To A Son“ nebo až powerpopová „Suzie Chapstick“, která by mohla být klidně na některém albu WEEZER. A pak ten zmiňovaný vibe 80-tek – „Coma City“ s parádním závěrem a „Corvette Summer“. Druhá zmiňovaná i s výrazným „cowbell“ v refrénu. Tohle by se klidně mohlo hrát v rádiu v roce 1988. Zajímavá je skladba „One Eyed Bastard“. Ne že by byla nějaká výjimečná, ale ten začátek mi vrtal v hlavě, jako bych ho odněkud znal. Naštěstí jsou tady borci co hudbě rozumí víc, a ti mě navedli. Konkrétně Justin Hawkins (zpěvák britských THE DARKNESS), na svém YT kanálu analyzoval tuto písničku a odhalil možný původ motivu. Pink, ta popová zpěvačka, a její hit „So What“. Jenže Justin je fakt borec, a šel ještě dál, až se dopracoval k velice podobnému motivu v jedné skladbě DEEP PURPLE ze 70tých let. Právníci připravit žaloby 3,2,1 teď!  Závěrečná „Fancy Sause“ je pak krásným příkladem, kdy má zasáhnout producent a říct kapele – hoši, neblbněte, tohle schovejte do šuplíku a ať to radši najdou až 20 let po vaší smrti. Po všech stránkách špatná věc, navíc s infantilním textem. 

Naštěstí GREEN DAY udrželi svoje ego na uzdě (nebo možná neměli napsáno více písniček) a tak se „Saviors“ drží v rámci přijatelných 45 minut délky. Pár kousků sice má lehkou tendenci být vatou, najít 3-4 kandidáty na pozici b-side by nebyl vůbec problém a následně by výsledných řekněme 35 minut bylo víc úderných a kompaktních. Jak „Dookie“ (1994), tak „American Idiot“ (2004) zůstali nepřekonané, ale upřímně, čekal to někdo od „Saviors“? Za mě je to slušné album, dostal jsem přesně to, co od GREEN DAY očekávám, nic víc, nic míň. A to pořád jeli „jen“ na jistotu...

29.03.2024	Diskuse (3)	Tomáš