GREEN LUNG - The Heathen Land

80%

Nějaké nahrávky právě končícího roku se nedostaly do mé závěrečné rekapitulace snad jen proto, že zkrátka byly objeveny se zpožděním, což je případ i teď v listopadu vydané třetí řadovky britského stoner-rockového bandu GREEN LUNG. Pětice z Londýna aktuálně upsaná Nuclear Blast pozitivně překvapuje. Jestli jste si už nějaký čas říkali, že se v dnešní rychlé a na efekt hrající době jen tak nevidí pořádný chlapský rockový band bytelné podstaty, tak zde je se vším všudy. Zvuk GREEN LUNG vychází jak z odkazu hardrockových velikánů sedmdesátých let jako DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, THIN LIZZY či WISHBONE ASH, ovšem zároveň si udržuje vlastní prostředky a poctivost, ta své předobrazy ctí, ale nijak nekopíruje. Ze všech relativně nových bandů jsou tak možná nejblíže ideálu.

Na to že tahle kapela existuje teprve sedm let, neřekl bych, že jde o nějaké muzikantské zelenáče nebo mladíky, členové GREEN LUNG na mne působí jako chlápci ve středních letech. Jejich třetí řadovce „The Heathen Land“ se dnes dostává zasloužené pozornosti, neboť vlastní pozoruhodné momenty a kouzlo spontánnosti v rámci poctivé rockové hudby. Navíc tématy skladeb prostupují motivy staroanglické mytologie a je z nich cítit spjatost s tamní historií i folklórem rodné hroudy. I z toho důvodu není stoner rock GREEN LUNG až tak valivý (ano, vyjímky se najdou, jako třeba úvodní „The Forrest Church“ nebo skoro až scénicky zádumčivá „One For Sorrow“), jak by se dalo zprvu předpokládat, spíše jde o zatěžkané a poměrně chytlavé rockové fláky, kterým není cizí vynalézavost a svěží rozmanitost.

Není zde sice nouze o dunivé a houpavé riffy jediného kytaristy v kapele - Scotta Blacka, a rovněž také jeho klasicky rocková sóla, závoje hammondů Johna Wrighta, ale to hlavní na jejich skladbách je především dobrá poslouchatelnost a nápady. Skladby vlastní především střední tempa, kde je prostor si vychutnat práci rytmiky ve složení Joseph Ghast/ Matt Wiseman. Zpěvák Tom Templar nevládne přílišnou originalitou, ale jeho hlas se dobře poslouchá a ke skladbám padne naprosto dokonale. Někde mezi Ozzy Osbournem, Jamesem Hetfieldem a Tobiasem Forgem rozehrává seanci poctivého heavy metalu vycházejícího z jeho sedmdesátkových prapočátků.

Výraznou složku zde zastávají především klávesy, které coby dochucovače atmosféry nikterak neruší a nepřebíjejí ten fakt, že má člověk co do činění především s kytarovým proto-metalovým bandem vzdáleným kýče. Takže ať už Wright vykreslí bravurní atmosféru v rámci čarokrásné „Maxine (Witch Queen)“ nebo kouzlí v rámci závěrečného rozmáchlého songu „Oceans Of Time“, atmosféra neklesne na úroveň pouťové vábničky laciného charakteru. Jako na zelené travnaté pláni osazené mohutnými balvany Stonehenge si připadáte během komorní a tribálně vedené „Song Of the Stones“, v závěru dozdobené vícehlasým chórem. Ze skladeb však hodnotím nejpozitivněji naopak ty nejsvižnější a nejchytlavější, takže pecky jako „Mountain Throne“, „The Ancient Ways“ nebo, a to především, démonickou jízdu „Hunters In the Sky“, právě tyto vály představují GREEN LUNG na vrcholu jejich prozatimním skladatelských sil. Celkově velmi povedená deska.

28.12.2023	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz