GREENLEAF - The Head And The Habit

70%

Dráha dnes již stálice švédského stoner-rocku GREENLEAF se přes deset let vykazuje nejen konzistentní sestavou, ale také kvalitou albových kolekcí a na nich rovněž pečlivým pilováním vlastního zvuku. Skandinávská a jistě o něco více friendly odpověď na kalifornské pouštní zbloudilce KYUSS možná nikdy nepatřila k nejchytlavějším sebrankám na světě, ovšem potřebnou autenticitu a zaujetí v sobě jejich tvorba měla prakticky vždy. Objevil jsem je před dekádou, náhodně, díky tehdy čerstvě vydané průlomové desce „Trails And Passes“, která byla první s hlasem jejich tehdy nového frontmana Arvida Hällagårda, a zaznamenala větší úspěch než alba předchozí. Od té doby řada jejich nosičů nedospěla k přerušení, neboť opratě kapely stále v rukou neochvějně třímá jejich kytarista a hlavní skladatel Tommi Holappa. Jednoznačné poznávací znamení kapely z oblasti Falunu.

Přijde mi, že na žánr stoner-rocku jsou GREENLEAF prototypem spíše kapely s bohatším zvukem. Onu pouštní dřevnost z jejich projevu až tolik necítím, jakkoliv postupy jsou povědomé s vyznavači strohosti, jenže v jejich případě nadýchanější kompozice nabídnou širší manévrovací prostor. Z toho vychází i fakt, že GREENLEAF působí o něco zpěvněji, než kapely, z jejichž odkazu Švédové čerpají. Podstatné je, že si stále zakládají na pravidelné dávce výživných rockových skladeb čerpajících z éry psychedelie a britských rockových kapel z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ostatně právě jejich zvuk posunují ještě k větší natlakovanosti.

O nové desce „The Head And The Habit“ kolují informace, že jde o hymničtější a více přímočarou věc, která oproti deskám předešlým obsahuje o něco kratší songy s patřičnou gradací a dynamikou. Když album poslouchám, musím dát tomuto tvrzení za pravdu a uznat, že druhdy rozvláčnělejší GREENLEAF nyní opravdu přišli s materiálem, který má atraktivnější jádro, a to hned než několik předešlých prací. Tohle je zřejmé zejména v průběhu skladeb, jako jsou zde „Avalanche“ nebo „A Wolf In My Mind“. Ty pohání nosné a řádně zhutnělé kaskády riffů a rovněž zpěvové linky, které nepostrádají potřebnou gradaci. Uprostřed první jmenované písně dokonce dojde i na uklidňující psychedelickou mezihru, u druhé pak na vřeštivé kytarové sólo umocňující celkovou neučesanost zvuku. 

Poloakustická miniatura „The Obsidian Grin“ představuje druhý pól nahrávky a svým bluesovým cítěním působí spřízněně s americkými kapelami jako RIVAL SONS a v podstatě může na někoho zapůsobit i uklidňujícím dojmem. Následující „The Sirens Sound“ zas všechno vrací do podoby valivých hlučných postupů a temp. Nejrozmáchlejší song se zde jmenuje „The Tricking Tree“ a v útrobách mezi dunivými riffovými masívy ukrývá rovněž poklidnou psychedelickou pasáž. Tak jako tak, GREENLEAF znovu nahráli velmi dobrou porci mistrovského stoneru a právem patří ve svém oboru mezi evropskou špičku. Bohužel deska není nekompromisní jízdou a k domovské žánrové škatulce jen stěží dotáhne i někoho zvenčí, GREENLEAF zkrátka stále chybí určitá nadžánrová kvalita a vyšší atraktivnost.

14.02.2025	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz